2003/35

Za jeho zločin ho komunisté odměnili a povýšili, pak mu demokratická justice vyměřila nejprve čtyři roky natvrdo a teď byl definitivně zproštěn viny. Tak vypadá v kostce příběh špióna Pavla Minaříka, vysazeného koncem 60. let do Rádia Svobodná Evropa. Existuje množství písemných důkazů, že v letech 1972–75 plánoval a opakovaně urgoval provedení teroristického útoku proti budově RFE v Mnichově. Minulý týden však brněnská krajská soudkyně Zuzana Kratochvílová prohlásila: nevinen.

Existuje terorismus pouze jeden, nebo je třeba rozlišovat? Existuje terorismus mezinárodní a národní? Existuje terorismus více a méně nebezpečný? Existuje terorismus více a méně oprávněný? Existuje terorismus zcela neomluvitelný a terorismus časem a penězi omluvitelný? Tyto otázky znějí dva roky po 11. září 2001 už jako hodně otřelé klišé. Ale během necelého týdne byly nastoleny hned ve třech případech.

Když se počátkem čtyřicátých let rozhodl bývalý obchodní zástupce a účetní František Xaver Bašík (1878–1963) sepsat své životní zkušenosti v autobiografii, snil možná o jejím knižním vydání. Sotva však předpokládal, že první části devítidílného souboru vyjdou až v dalším tisíciletí a že se stanou malou senzací. Nejspíš by k tomu opravdu nedošlo, nebýt jedné okrajové postavy, kterou zachytil jen letmo a s mazáckým nadhledem. O pět let mladší synek prvního zaměstnavatele mu stál za zmínku snad jen kvůli několika zlatkám, které dostával za jeho doučování češtině a také za to, že osamělému chlapci dělal při procházkách a někdy i na letním bytě kamaráda. Teprve v roce 1994 zjistili Bašíkovi příbuzní, kteří rozměrný rukopis uchovávali, že jejich předek takto poznal Franze Kafku.

Něco takového česká kultura ještě nezažila: v situaci, kdy je potřeba každá koruna, se terezínská radnice na začátku srpna rozhodla vrátit více než sedmimilionový grant Evropské unii, protože jej údajně nedokáže využít. Peníze měly pomoci při opravě několika loňskou povodní poškozených budov, které má od města pronajaté občanské sdružení M.E.C.C.A. – Středoevropská kolonie současného umění. Jak si to vysvětlit? Při bližším zkoumání jedině tak, že terezínští radní vynalezli skutečně absurdní způsob, jak znepříjemnit život umělcům, usazeným v lukrativních prostorách s výhodnou nájemní smlouvou.

Do diskuse o sporu ministerstva školství s waldorfskými školami se zapojil také mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů Zdeněk Vojtíšek (Respekt č. 32/2003). Pokusil se přitom čtenáře poučit, v čem tkví „podstata sporu“ a dodat „některá důležitá fakta“. Z jeho textu je však zřejmé, že sám nepochopil, o co jde.

Pokud existuje Ledová královna, pak Špicberky by klidně mohly být jejím domovem. Podobně romantickou představu má asi většina lidí, když slyší jméno tohoto souostroví vysoko v Atlantiku na pomezí se Severním ledovým oceánem. Realita na Špicberkách, patřící Norskému království, je však mnohem prozaičtější – například v létě se tu polárníci převážně brodí v mokřinách, protože voda se do polorozmrzlé půdy nemá jak vsáknout, a v zimě do polární noci září světla pouze několika obydlených kousků země.

„Takhle jsme neviděli centrum Jeruzaléma už téměř tři roky: v obchodech na pěší zóně se stojí fronty u pokladen, venkovní stolky restaurací jsou zavalené lidmi a bezpečnostní kontroly probíhají jen letmo.“ Těmito slovy začíná úvodník nejnovějšího vydání časopisu Jerusalem Report, v němž jeho autor, šéfredaktor David Horovitz, popisuje relativně bezstarostnou atmosféru v izraelské metropoli od začátku hudny, tříměsíčního příměří, jež 29. června vyhlásily militantní palestinské skupiny. Horovitz zmiňuje, že i jemu přišlo poštou tričko s obrázkem žlutého smajlíka a nápisem „Happy Hudna“ (Šťastné příměří), která rozesílá mírové hnutí v Izraeli, a v dalším odstavci se ptá: „Vydrží to?“ Odpověď přišla záhy.

RENATA RUCKÁ se narodila roku 1954 v Praze, kde také studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obor knihovnictví a vědecké informace). Po čtyřicítce začala v důsledku vrozené oční vady postupně ztrácet zrak, dnes je prakticky nevidomá. V současné době pracuje jako odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených na UK a je předsedkyní občanského sdružení Timšel. Renata Rucká je vdaná, má dvě děti.

Velký a celým světem sledovaný experiment – přeměnu totalitního Iráku v první arabskou demokracii – uskutečňuje i několik Čechů. Jedním z nich je i Martin Dvořák (46), bývalý primátor Hradce Králové, který pracoval už v civilní správě poválečného Kosova. Přinášíme vám podstatný výběr z jeho deníku.

Bavorský premiér a předák německé opozice Edmund Stoiber zaútočil minulý týden na kancléře Gerharda Schödera z nečekaného úhlu: obvinil ho, že nedokáže v zemi udržet vysoce vzdělané lidi. „Za posledních deset let odešlo 1,4 milionu lidí, z toho 80 % s velmi dobrým vzděláním, které tím pádem odnesli z Německa do ciziny,“ postěžoval si Stoiber ve Financial Times.
V jedné z nejbohatších zemí světa to zní paradoxně. Ale na základě studií OECD či Mezinárodní organizace pro migraci se dá říci, že Stoiber problém s únikem mozků příliš nezveličuje. Stejné potíže trápí celou Evropskou unii: talenty z vědy, ale i z finančnictví či podnikání odcházejí do zámoří. „Evropské firmy pak jdou a investují tam, kde

Voda, která loni poničila Čechy od jihu na sever, hrozí další škodou. Tentokrát v podobě zbytečně utracených miliard a nešetrných zásahů do života řek. Vedle toho jsou ale slyšet i pokornější úvahy – nebojujme s řekou, dejme jí místa, kde se může bez velkých škod rozlít. Je třeba se smířit s tím, že absolutní ochrana před živlem neexistuje.

„Kdo nedovede otevírat dveře znojemským zájmům u těch, kteří rozhodují o investicích nejen v Praze, ale i Bruselu, nepřináší kraji žádný užitek. Já za vás budu křičet. A když křičí Železný, je to slyšet!“ sliboval v loňských senátních volbách na Znojemsku Vladimír Železný voličům. Od jeho vítězství uplynul necelý rok. Dost dlouhá doba na otázku, co jeho senátorství přineslo v praxi.