Řadě generací sloužily deníky k zaznamenávání citového zrání, aniž by se jako žánr významněji uplatnily na literární scéně. Neobyčejnou váhu získaly teprve v éře totalit, cenzury a monopolních ideologií, kdy se pro autory, kteří se z různých důvodů ocitli mimo hru, staly náhradním prostorem autentického vyjádření. Kdesi na počátku této proměny zahlédneme Jiřího Ortena, jenž si chlapecké deníky psal od devíti let, skutečnou literaturu z nich však učinil až jako dvacetiletý pod tlakem nacismu. K literární svébytnosti dozrál žánr za komunistické totality u Jana Hanče, Jiřího Koláře, Ludvíka Vaculíka, Jana Zábrany, Ivana Diviše a dalších. Deník se stal přiléhavým výrazem doby, jež z veřejného prostoru vytlačovala jakoukoli opravdovost, čímž jí nechtěně dodala váhu v neoficiální sféře. Zdánlivě soukromé texty nesly veřejné obsahy, nabízely klíč k dějinám, stávaly se kronikou doby spojenou s depozitářem postřehů, nápadů, úvah i zážitků.
Také pro scenáristu a režiséra Pavla Juráčka se deníky staly jakýmsi náhradním prostorem literárního uplatnění, kronikou doby i kolbištěm, na němž si vyřizoval účty, ale v jednom ohledu se jeho texty od deníků zmíněných autorů zásadně liší. Juráček nebyl mimo hru a tedy ani nad věcí, ale jeví se naopak jako ambiciózní protagonista dění. Není nezúčastněným svědkem, ale postavou přímo románově rozpornou, která prochází dramatickým vývojem od strmého vzestupu přes hvězdný…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
