Představme si, že se historie vyvíjela trochu jinak: před šedesáti lety Evropu, ovládanou „domácími“ nacisty, dobyli (osvobodili) spojenci pod vedením Arabů či obecně muslimů. Nemísila by se radost ze svobody s obavou z tlaku naprosto cizí kultury? Nekladli by si Evropané otázku, zda jim osvoboditelé nebudou vnucovat své představy o světě a způsobu vlády? Z tohoto pohledu jsou arabské obavy z vlivu USA po vítězství v Iráku naprosto pochopitelné.
Představme si naopak, že žijeme v dost tradicionalistické společnosti Blízkého východu, která jakékoli vlastní selhání připisuje na vrub nejrůznějších živlů zvenčí – nepřátel, plutokratů, spiknutí bohatých, ropných zájmů… Bude v takové situaci působit skutečně ozdravně reálné zrcadlo, třebas nastavené Američany? Z tohoto pohledu lze zase pochopit obavy Západu, zda pád Saddáma Husajna přivodí výraznou změnu v celé oblasti.
Právě mezi těmito dvěma mantinely rozebírá výsledky války v Iráku arabský svět. Na definitivní závěry a hodnocení je ještě brzy, ale jisté náznaky už lze vypozorovat. Asi nejvýraznější z nich představuje nově navržená palestinská vláda, která de facto odesílá do politického důchodu Jásira Arafáta.
Víme, co nechceme
Vzhledem k nečekaně rychlému průběhu války žijí Arabové v jakési schizofrenii, vyvolané americkou přítomností v Iráku. Výstižně to řekla manželka jordánského krále Ranja: kdyby Američané zůstali v Iráku dlouho, arabský svět by to utvrdilo v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
