Mimochodem

Když skončí večerní zprávy, vydám se s jezevčíkem na procházku. Nad hlavami nám každou chvíli proletí letadlo směrem k zlatému lemu smrákající se oblohy, pod nímž leží ruzyňské letiště. Ulicí V Americe sejdeme k barokním statkům pod románským kostelíkem z dob Friedricha Barbarossy. Klid a mír ruší jen psí nesváry. Venčení vlčáci zuřivě vrčí na mého jezevčíka, který jim to snaživě oplácí, my páni však držíme své rváče pevně na vodítkách a přátelsky se zdravíme. Před dolní návsí obvykle zahnu do hostince. Stůl proti výčepu je vyhrazen rodákům, k nimž nepatřím, žiju tu však bezmála čtvrtstoletí, a tak mne občas přizvou. Při poslední návštěvě se chlapi ptali, zda fandím Saddámovi, nebo Bushovi. Obrovitý Tonda, bývalý policajt, s bojovným pohledem prohlašoval, že fandí jedině míru.

„Bush je slušnější chlápek, jenže má, chudák, mnohem horší pověst,“ řekl jsem diplomaticky, aby mi jednu nevrazil.

„Slušnej chlápek? Šmelí ropu za krev!“ zvolal Tonda, jako by dramaticky ztvárňoval rozhořčení lidu. Jezevčík, který mi pokojně dřímal u nohy, zpozorněl.

„Vždyť říkám, že má špatnou pověst,“ řekl jsem smířlivě.

„Je to kapitalista a jde mu jen o zisk,“ pokračoval Tonda hlasem lidu.

„Říká se to,“ kývl jsem.

„Úplně vylízanej blbeček…“

„To už jsem taky slyšel. Občas to píšou i v novinách.“

„Do Haagu s ním a před tribunál, zavřít ho, až zčerná!“…