Jeden z nejvýznamnějších světových filmových svátků, který skončil tuto neděli v Berlíně, nabídl divákům opět zajímavou všehochuť. Z nepřeberné nabídky programu Berlinale lákalo vedle hlavní soutěže ozdobené oscarovými kandidáty i reprezentativní ohlédnutí za kinematografií šedesátých let. Z aktuálních trendů bylo těžké přehlédnout proměny čínské kinematografie nebo z našeho pohledu zajímavou podobu, do níž dorůstají filmy z postkomunistické Evropy. Diváci měli ale letos díky organizátorům vedle hvězd k dispozici i možnost přemýšlet nad tím, o čem má dnes smysl točit filmy.
Virtuální rozdíly
Filmy dnes poskytují zvláštní, virtuální obraz skutečnosti. Otázka, co je skutečné a co ne, zajímá filmaře stále méně. Postavy dnešních filmů tak sice působí autenticky, ale pokud zrovna nechodíte do nevěstinců nebo nápravných ústavů, máte malou šanci je potkat. Juraj Jakubisko to kdysi vystihl přímo vizionářsky, když jeden ze svých filmů před lety pojmenoval Vtáčkovia, siroty a blázni. Sirotci i blázni dnes zabydlují spolu s prostitutkami a zločinci filmovou krajinu v podobné míře jako dřív bojovníci či stavitelé chrámů. Ptáček jménem Hans-Peter potom dokonce sehrál v německém soutěžním filmu s názvem Na půli cesty jednu z hlavních rolí. Letošní berlínský Mezinárodní filmový festival byl ale „nový“ i v jiných ohledech než v připomenutí výše zmíněného postřehu. V jeho čele stál poprvé charizmatický ředitel Dieter Kosslick, muž přesvědčený o nutnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
