Píše se 1. leden 2004. Do Evropské unie vstupuje v rámci vlny rozšíření několik postkomunistických států, ale Českou republiku mezi nimi nenajdeme. Její lídři dali přednost ochraně české suverenity, kterou mimo jiné zosobňují stále platné tzv. Benešovy dekrety. Že nejsou slučitelné s dnešním stavem věcí v Evropě? To vzal čert, vždyť od nich odvíjíme svou poválečnou identitu. Píše se 1. leden 2004. Česká republika vstupuje do Evropské unie a zároveň ruší Benešovy dekrety, právní dokument, který nemá v EU co dělat. Během pár týdnů následují tisíce žalob mířících na Prahu – vyhnaní Němci a jejich potomci, nyní již opět čeští občané, se právní cestou domáhají restitucí svého majetku. To jsme to dopracovali. Necítili bychom se bezpečněji vně EU? Takto pojaté evropské dilema, ještě počátkem letošního ledna nepředstavitelné, nastolil svými výlevy premiér Miloš Zeman, když v rozhovoru pro rakouský týdeník Profil šmahem označil sudetské Němce za pátou kolonu Adolfa Hitlera. A výsledek? O náš současný vztah k sudetským Němcům a jejich vině, o to, zda je slučitelný s evropskými hodnotami, se zajímají přední politici Německa, Rakouska a EU: od kancléřů Schrödera a Schüssela přes bavorského premiéra – a kandidáta na spolkového kancléře – Edmunda Stoibera až po rakouského člena Evropské komise Franze Fischlera. Ti všichni, ve více či méně jasně vyslovené formě, po Praze chtějí, aby se nějak distancovala od Zemanových slov o kolektivní vině sudetských Němců,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
