Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Zahraničí

Benjamin C. Bradlee: První instinkt politiků je zatloukat

Zemřel šéfredaktor The Wahington Post z časů Watergate. V Respektu s ním vyšel v roce 2002 rozhovor.

Benjamin Bradlee • Autor: Respekt
Benjamin Bradlee • Autor: Respekt

Ve věku třiadevadesáti let zemřel Benjamin Bradlee, legendární šéfredaktor The Washington Post (z časů Watergate). Odemykáme proto rozhovor s možná největší legendou moderní americké žurnalistiky (Bredleeho nekrolog od spoluautora interview Daniela Anýže).

Benjamin C. Bradlee (1921) patří k nejvýznamnějším americkým novinářům. Začínal po 2. světové válce jako reportér deníku The Washington Post, kam se vrátil v polovině 60. let: v letech 1967–91 tu byl šéfredaktorem, dnes je viceprezidentem vydavatelské společnosti stejného jména. Jeho éra je spojena s jedním z klíčových momentů moderní žurnalistiky, s aférou Watergate, při níž hrály stejně důležitou roli investigativní práce reportérů Bernsteina a Woodwarda i důvěra jejich šéfa. Aféra vedla roku 1974 k rezignaci prezidenta Richarda Nixona. Bradlee je také autorem knihy „Rozhovory s Kennedym“, v níž zachytil své osobní přátelství s někdejším prezidentem USA, a vzpomínkového titulu „Dobrý život - Novinařina a jiná dobrodružství“.

Je pravda, že americká média nabízejí stále méně seriózních zpráv? Tvrdí to vaši dlouholetí kolegové z redakce Leonard Downie a Robert G. Kaiser v knize „Zprávy o zprávách: Americká žurnalistika v nebezpečí“.
Já mám především problém s paušalizujícím označením „americká média“. V Americe existují velké národní deníky a troufám si říct, že čtyři až pět z nich jsou skrznaskrz profesionální, nepředpojaté, oddané serióznímu zpravodajství a zároveň ekonomicky soběstačné. Vedle nich fungují stovky deníků v jednotlivých státech a další stovky lokálních listů. Dohromady vychází v Americe přes 1500 deníků. A to jsem ponechal stranou elektronická média. O čem se pak bavíme, když říkáme americká média?

Většina listů je ale v řetězcích vlastněna velkými mediálními koncerny, jejichž hlavním zájmem podle vašich kolegů je maximální zisk. 
V tom s nimi musím souhlasit. Snaha o maximalizaci zisku děj se co děj je nemocí amerického mediálního byznysu. Korporace, které by mohly investovat do rozvoje novin, je ve skutečnosti dusí. Downie a Kaiser přitom připomínají, že zisky těchto společností zdaleka přesahují praxi tradičních průmyslových odvětví. Například pro General Motors znamená pětiprocentní profit velmi dobrý rok. Velké mediální korporace jsou spokojeny se ziskem 30 % a výše.

Přechod pod velkou korporaci zdevastoval například velký národní deník The Philadelphia Inquirer, který patřil v 70. a 80. letech k nejkvalitnějším americkým novinám. Nemůže něco podobného potkat i Washington Post?
Washington Post je kontrolován rodinou Grahamových, dnes zastoupenou Donaldem Grahamem, synem Katharine Grahamové, jejíž otec Eugene Meyer list ve 30. letech koupil. Od jeho názorů na poslání novin, které mají sloužit veřejnosti a pravdivě ji informovat, neuhnula ani jeho dcera, ani vnuk a neumím si představit, že by se tak stalo. Katharine Grahamová vedla Post s pevným přesvědčením, že kvalita a ziskovost mohou jít ruku v ruce. Zdá se, že se nemýlila. Když jsem v roce 1965 nastoupil do funkce šéfredaktora, mělo zpravodajské oddělení rozpočet čtyři miliony dolarů a redakce měla 300 lidí. Dnes má 900 novinářů, rozpočet 94 milionů a náklad 750 tisíc výtisků, o 350 tisíc víc než za mých časů. A jsme ziskoví.

Downie s Kaiserem také upozorňují, že televizní společnosti ABC, NBC a CBS, které jsou pro většinu Američanů základním zdrojem informací, výrazně osekaly zprávy ze zahraničí.
Kvalita televizního zpravodajství šla výrazně dolů. Opticky přitom vzniká dojem, že zpráv je vlastně dost, protože vedle samotného zpravodajství máte ještě všechny ty televizní magazíny, kde hezké holky v roli novinářek vyprávějí různé historky, a k tomu mnohé diskusní show, prostě takovou tu oblohu, která se tváří jako zprávy, i když do zpravodajství nepatří. Jde o zpravodajskou zábavu a je špatné, že mnohý divák už nerozlišuje, co je co.

Objektivnost amerických médií je tvrdě testována v izraelsko-palestinském konfliktu. Je podle vás Washington Post v tomto případě nezaujatým pozorovatelem?
Obecně nejsem nikdy zcela spokojen s vyvážeností zpravodajství, to už je úděl editora. Ale Blízký východ, to je opravdu speciální věc. Zbytek světa o nás říká, že jsme židovský deník, zatímco tady v Americe nás napadají, že jsme palestinský plátek…

Nedonutil vás nikdy vnější tlak k určité „kompenzaci“ akcentů ve zpravodajství?
Jste novináři? Tak přece víte, že máte dny, týdny - bylo to třeba letos na jaře - kdy přicházel jeden teroristický útok za druhým, kdy ve zpravodajství jen reagujete na to nejdůležitější, co se ten den stane. A myslíte si, že editor má pak vůbec kdy přemýšlet: „Bacha, teď by to chtělo ještě něco propalestinského“? Tak to prostě v novinách nechodí. A věřte, že se úporně snažíme o vyváženost.

Před pár týdny jste byl v Dubaji, jaké je tamní naladění vůči americkým médiím?
Na konferenci jsem seděl v panelu, který měl řešit vztah Američanů k arabskému světu. Ale sotva jsem se dostal ke slovu. Jako by už ani nechtěli nic slyšet a opravdu velmi tvrdě šli po Thomasu Friedmannovi z New York Times, který tam také byl. Byl jsem ohromen, obávám se, že intenzita protiamerického naladění je vážná věc, a to Dubaj ještě není v tomto ohledu to nejvýbušnější místo.

Washington Post vstoupil pod vaším vedením do historie aférou Watergate. Co říkáte názorům, že aféra měla také negativní důsledky? Prý zničila důvěru Američanů v jejich vládu a z novinářů udělala cynické agresivní ohaře.
Upřímně si myslím, že námitky, které zmiňujete, jsou liché. Aféra naopak přivedla do novin řadu skvělých nových lidí, mimo jiné také žen, a provětrala zakyslé politické vody - i do politiky pak vstoupili noví lidé. Je to tedy přesně naopak: dnes je už znát, že od Watergate uplynulo bezmála 30 let. Politické bahýnko už zase zapáchá a vybublává.

V aféře Enron novinářská chapadla dosáhla až k viceprezidentu Dicku Cheneymu. Zdálo se, že by mohlo jít o takový menší Watergate, pak ale stopa vychladla. Proč?
Tak moment, moment: dočkejte času a buďte si jisti, že tahle věc nikomu, kdo v ní jel, nakonec lacino neprojde. Víte, na některých politicích mě i po všech těch letech stále fascinuje jedna věc, totiž že pořád nejsou ochotni naučit se základní věc: Nelžete! Nezastírejte! Protože to nemusí být zrovna teď nebo zítra, ale jednou si na vás posvítíme. Ale můžete se vsadit, že první instinkt většiny politiků je zatloukat a první vysvětlení je lež.

Daniel Anýž, Anat Saragusti, Washington. 
Autoři jsou novináři.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 41/2002 pod titulkem Benjamin C. Bradlee: První instinkt politiků je zatloukat