Na radiaci platí vodka

Knížky běloruské reportérky Světlany Aleksijevičové jsou u nás bohužel známy jen nepatrně, třebaže ve světě byly už přeloženy do sedmnácti jazyků. Autorka se zabývala např. tématem ženy ve válce v knize U vojny ně ženskoje lico, která vyšla i česky pod názvem Válka nemá ženskou tvář, nebo životem vojáků, kteří bojovali v Afghánistánu (Cinkovyje malčiki). Letos v létě vyšla v brněnském nakladatelství Doplněk i její poslední knížka Modlitba za Černobyl (Černobylskaja molitva). Aleksijevičová si všímá témat nikterak líbivých a zpracovává je svou nelítostně objektivní metodou. Nevyšetřuje fakta, nepřináší politické komentáře, ale zpovídá lidi. Svědectví a osudy konkrétních osob jsou to jediné, co ji zajímá, ať už jde o Afghánistán nebo Černobyl.

Radiace na plotě

Aleksijevičová, která z osudové Gomelské oblasti sama pochází, se sem vrací po deseti letech, v době, kdy prezident Lukašenko rozhlašuje, že černobylská katastrofa je už zažehnána. Na svou černobylskou reportáž dojíždí s přestávkami tři roky. Během té doby postihuje radiace i ji samotnou, musí se delší dobu léčit a s pomocí solidární akce amerických spisovatelů se to úspěšně zdaří. Hasiče, kteří byli tenkrát na místě tragédie nasazeni ze všech záchranářů jako první, už nezastihla naživu. V monolozích doslova reprodukovaných promlouvají jejich vdovy, tehdy novomanželky. Svěřují se s vlastními milostnými příběhy, plnými lásky i zoufalství, neschopnosti pochopit, co se vlastně stalo a proč.…