Portrétní fotografie je bezpochyby mystériem - vždyť dokáže poodhalit každodenní masku a zprostředkovat silný zážitek osobnosti druhého. A není přitom důležité, zda před objektivem pózuje hvězda z magazínových obálek nebo „bezejmenná“ tvář. Pokud se ale hlavním motivem setkání fotografa s „modelem“ stane pouze cesta ke slávě jednoho ze zúčastněných, mystérium se mění v podbízivou eskapádu. Na výstavě Známé tváře - fotografický portrét známých osobností 1940–2002 v pražské Staroměstské radnici najdeme i mistrovské kousky, převládající dojem je ale rozpačitý. Jako by se portrét - a zvláště v 90. letech - proměnil v oboustranně výhodnou obchodní smlouvu mezi celebritou a fotografem.
Pod kůži
Vzhledem k vymezení lety 1940–2002 nemůžeme výstavu považovat za reprezentativní průřez dějinami českého fotografického portrétu: chybějící meziválečná generace (zvláště František Drtikol) v nich tvoří jednu z nejdůležitějších kapitol. Podmínka „známosti“ zobrazené tváře ostatně pro milovníka fotografie není právě šťastná, protože nutně vyřazuje zajímavé portrétní fotografy (zmiňme alespoň Ivana Pinkavu) a naopak dává prostor nezajímavým lovcům celebrit. Výstava začíná silnou generací fotografů 40. a 50. let. Hravý Václav Chochola se vloudí na návštěvu k Salvadoru Dalímu, který mu ochotně zapózuje s vejcem, stylizované fotografie Karla Ludwiga se inspirují u divadla a vynikají okouzlující glamourovou estetikou. U reportéra Karla Hájka zaráží dějinné rozpětí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
