Přesně ve dvě hodiny, kdy se uzavřely volební urny, nad Prahou silně zahřmělo. Otřes symbolicky ohlásil změny na politické scéně. Opařené politické špičky ODS a Koalice pak sledovaly, jak nabíhající hlasy ukazují jejich výrazný propad. Největší událostí voleb je opravdu zásadní porážka Václava Klause při volbách do sněmovny. Otřesem je ale rovněž skoro dvacetiprocentní triumf komunistů. V této situaci bude očekávaný vítěz, sociální demokrat Vladimír Špidla, sestavovat vládu, která povede zemi do Evropské unie. Už před volbami naznačil, že při jednání o koalicích nebude spěchat.

Národ volí socialisty

Sociální demokraté dostali přes třicet procent a primát nejsilnější strany jim patří zaslouženě. Jejich šéf Vladimír Špidla předvedl ukázkový závěr volební kampaně: jasně vysvětlil svou vizi sociálního státu i politický postup po volbách a nakonec označil hlavního protivníka (Václava Klause), kterého pak znemožnil v debatách. Díky tomu vyhrál a dnes stojí před úkolem, koho si vybere do vlády. Koaličního partnera bude vybírat podle toho, jak se strany dokáží vyrovnat se svou pozicí po volbách. Předseda ODS Václav Klaus doplatil na to, že stranická kampaň stála pouze na jeho osobě. Jeho rival tak oslovením voličů, kteří Klause rádi nemají, elegantně obrátil ostří kampaně ODS proti ODS samé. Závěrečný předvolební finiš nejsilnější pravicové strany pod heslem Národ volí Klause už byl jen trapnou tečkou za bezduchou hrou na strunu nacionální nesnášenlivosti a xenofobie. Když Klaus před volbami prohlašoval, že pokud jeho strana neuspěje, vyvodí z toho osobní důsledky, netušil asi, jak blízko je tento okamžik. V dohledné době by měl po vzoru západních předsedů odstoupit. Není jisté, zda potom vedení ODS ožije čerstvou krví z krajů a magistrátů. Je samozřejmě riziko, že odchod Klause může partaj rozložit, ale jinou šanci k obnovení své vážnosti ODS vlastně nemá. Špidla zatím dává najevo, že neplánuje vládu s Klausem ani obnovu opoziční smlouvy. Pokud šéf ODS odmítne odchod, vyzkouší si možná poprvé roli klasického opozičního vůdce. Ale ať už s ním nebo bez něho - občanští demokraté mají historickou šanci ukázat, že zvládnou i tuto pozici bez berliček temných opozičních smluv. Když se minulý týden na posledním zasedání sněmovny a předtím v Senátu jednalo o vládním návrhu koupit za sto miliard zbytečné stíhačky, byla na zásadový odpor zástupců ODS radost pohledět. Jejich jasné a tvrdé námitky ovšem mohl kdokoli oprávněně označit za pokrytectví s tím, že to je ODS, která vládu drží u moci a tudíž takové podniky vlastně umožňuje.

Konec Unie svobody

Od Koalice na rozdíl od ODS nikdo volební vítězství nečekal, její propad na místo nejslabší politické formace ve sněmovně je ale debakl srovnatelný s pádem ODS. Koalice v kampani sázela pouze na odpor veřejnosti k opoziční smlouvě, sotva ale mohla být věrohodnou alternativou mocenského paktu, když se její lídři hašteřili především o moc uvnitř svých stran. Porážka víc bolí Unii svobody, která získala z jedenatřiceti koaličních mandátů pouhých devět. Lidovečtí voliči totiž díky preferenčním hlasům vymazali většinu unionistických favoritů a do sněmovny se tak nedostal jediný unionistický místopředseda: před branami zůstali Petr Mareš, Pavel Pešek i očekávaný nový lídr strany Ivan Pilip. Tváří v tvář takovému výsledku se dá téměř s jistotou předvídat, že Unie svobody končí. Před volbami se často hovořilo o spojení s ODA. Jenže politici, kteří se v čele s předsedkyní Hanou Marvanovou přece jen probojovali do parlamentních lavic, budou dnes o své budoucnosti uvažovat úplně jinak. Pokud nechtějí do čtyř let uzavřít své kariéry, musí najít jinou společnost než Žantovského půlprocentní partaj. Poslední nadějí Unie svobody je možnost, že někteří její delegáti budou společně s lidovci pozváni Špidlou do vlády. Proevropské smýšlení Koalice je dobrou vstupenkou. Takový kabinet by ovšem ve sněmovně disponoval nejmenší možnou většinou jednoho poslaneckého hlasu. Pozvánku do vlády tedy mohou unionisté i lidovci čekat pouze tehdy, když dokáží, že celá Koalice je naprosto jednotná a pevná „strana“.

Triumf komunistů

Komunisté jsou jediná partaj, která si od minulých voleb polepšila, dokonce o sedm procent. Kromě obecného znechucení politikou v období opoziční smlouvy jí na koně dostaly především demokratické strany. Pro ně se totiž KSČM při mocenských obchodech ve sněmovně postupně stala běžným a uznávaným partnerem. Komunistům pomohly i soukromé televize, které je před volbami přednostně zvaly do svých debat s prazvláštním průběhem: komunisté v nich známkovali a kritizovali ostatní politiky, nikdo ale neanalyzoval komunisty. Přesto však počet lidí, kteří zdejší neostalinisty berou jako normální parlamentní stranu či jako „protestní hlas proti zkorumpovanému establishmentu“, zaráží. Úspěch komunistů tak potvrdil evropský trend, který ukazuje posílení extrémních a populistických stran. Na rozdíl od Západu, kde hrozí pravicoví populisté, je slovanský východ viditelně lákán extrémismem levicovým - komunistickým. KSČM přesto nemá šanci vstoupit do vlády, protože Vladimír Špidla musí dodržet usnesení tzv. bohumínského sjezdu své strany, které od poloviny 90.let sociálním demokratům společný kabinet s komunisty zakazuje. Zemanův nástupce také může zkusit vládnout menšinově. Ale jistě by nespoléhal na tichou podporu komunistů. Osobně komunisty nemá ve velké lásce a navíc si je po šesti letech v pražské politice dobře vědom, že chování komunistů je zcela nevyzpytatelné. Úspěch komunistů je vážnou výstrahou všem zdejším stoupencům demokracie a svobody. KSČM totiž za svůj volební úspěch děkuje také volební účasti ve výši necelých šedesáti procent zapsaných voličů. Komunisté se mohou především radovat pouze proto, že letos nepřišlo k volbám celkem tři a půl milionu lidí, o jeden a půl miliónu více, než před čtyřmi lety. Kdo nepřišel k volbám, pomohl totalitní straně. Mnohem vhodnější formou protestu proti politickým elitám byl hlas pro neparlamentní strany. Sdružení nezávislých (2,78 %) a strana Zelených (2,36 %) získaly díky svým sympatizantům státní příspěvek a pokud budou dobře pracovat, mohou být příslibem pro příští volby.

101 a nový začátek

Na Špidlově rozhodnutí o nové vládě závisí do značné míry úspěch Čechů při vstupu do Evropské unie. Zárukou tohoto klíčového kroku české historie by mělo být 101 poslaneckých hlasů tandemu ČSSD a Koalice. Až opadnou vzedmuté city, zřejmě si obě formace uvědomí, že nemají jinou možnost. U ODS je nadšení pro Evropu záporné a její spolupráce se sociálními demokraty - proti kterým předseda Klaus těsně před hlasováním opět mobilizoval jako proti hlavnímu nebezpečí - by navíc jen dále prohloubila krizi demokracie. Společná vláda obou velkých stran by měla smysl jen v případě, že se Koalice neudrží pohromadě, a to ještě pouze na omezenou dobu, do vypsání předčasných voleb, které by se pak měly konat podle jiného volebního systému. Při záběrech kamer z volebních štábů bylo na zástupcích ODS a Koalice vidět patrné zděšení. Nemá ale důvod. Stále jsou ve hře a žádná role v parlamentu či vládě není zanedbatelná. Proti Špidlovým radikálně levicovým představám o sociálním státě také není těžké najít uměřenou kritiku zprava. Zahřmění nad Prahou může znamenat pro českou pravici nejen krutou porážku, ale také nový začátek.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2109

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte