Hned na počátku své tvorby někdy v polovině šedesátých let se Eugen Brikcius vyhranil jako mediální umělec, aniž by se přitom ucházel o přízeň veřejných sdělovacích prostředků Novotného éry. Podle původního latinského významu plní média úlohu zprostředkovací, popřípadě i zveřejňovací. Spiritistická média působí na samých hranicích skutečnosti jako poslíčci tajuplných zpráv ze záhrobí, zatímco profánní mediální technologie slouží přenosu informací a názorů z ohnisek reálného dění k nejširší veřejnosti. Brikcius s využitím poetiky happeningu zkoušel obě mediální roviny propojit. Se zásvětím nekomunikoval spiritisticky, ale nechával hlas minulosti promlouvat v kulturních odkazech, které za spoluúčasti své družiny i náhodných diváků oživoval na veřejných prostranstvích zvláštními obřady (doháněním želvy, budováním pyramidy z chleba apod.). V dřevních dobách jej s veřejnými médii zpravidla propojila policie, když jej zatkla za výtržnost, o čemž se psalo i v novinách. Normalizační éra ovšem Brikciusově svérázné medialitě nepřála, řadu měsíců si odseděl ve vězení a nakonec byl vyštván do exilu.
Médium pro ducha času
Od počátku devadesátých let se Brikcius pravidelně vrací z Vídně, kde žije, do Prahy, aby tu pokračoval v tom, co kdysi začal. Nejdřív tu zrekonstruoval několik svých již zklasičtělých happeningů z šedesátých let a brzy na ně navázal novými akcemi, jež označil méně okázale za cvičení nebo výlety. Sám v nich působí jako oduševnělé médium…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
