Dějiny poválečného českého a slovenského filmu jsou z velké části příběhem o tom, co se neudělalo, co zapadlo, co bylo zakázáno, pozměněno nebo zastaveno. Boj filmařů s filmovou a stranickou vrchností probíhal od roku 1948 do listopadu 1989 nepřetržitě. Často končil uměleckou prohrou, kterou uvláčený režisér vnímal jako poměrné vítězství – a my se dnes divíme, co všechno se ve své době pokládalo za znamenitý film. Kniha A. J. Liehma Ostře sledované filmy čekala na české vydání víc než třicet let a nakonec vyšla spíš jako dokument doby. Jaký jiný význam by mohl mít soubor třicet až čtyřicet let starých rozhovorů s režiséry, z nichž mnozí zemřeli, na další se zapomnělo a o těch zbylých jsme si už snad všechno přečetli? Jenomže rozhovory A. J. Liehma, ve své době dvorního kritika Nové vlny, jsou kupodivu stále aktuální. Kniha byla dobře přijímána i v anglickém vydání. V americkém prostředí pracovali filmaři v odlišných podmínkách než u nás, ukázalo se však, že naráželi a narážejí na stejné potíže. A. J. Liehm v knize nepřímo nabízí vysvětlení: „Největším nepřítelem filmového umění není cenzura, chudoba či komerční tlaky, ale politický establishment, a to jakýkoli a kdykoli. Jinak řečeno, film se nikdy a nikde nemůže vymanit ze spojení se státem.“ Je to pravda? Nemáme snad dnes svobodu? Zapomenutý a odsunutý režisér Miroslav Hubáček v knize říká, že zatímco malíř či spisovatel si svou tvůrčí svobodu sám vezme, režisérovi ji musí někdo dát – někdo film prostě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
