Druhý život továren

Dějiny stavebního umění poměrně spolehlivě dokazují, že přestavby podle momentální potřeby byly až do 19. století samozřejmým procesem zacházení s budovami. Ochrana industriálních staveb je poměrně mladou záležitostí a představuje z hlediska historického vývoje de facto nepřirozený zásah. U nás byly v porevoluční dekádě prováděny jejich přestavby velmi obezřetně, rafinovaně, bohužel však zároveň jakoby „na jedno brdo“. Důvod je prostý. Zkušený investor, disponující natolik velkým kapitálem, aby byl schopen realizovat velkorysé plány, přestaví určitou továrnu nikoli pro konkrétního uživatele, ale pro účely anonymní kancelářské firmy. Důsledek? Sterilita a unifikace, vyplývající ze snahy nabídnout potenciálnímu nájemci natolik variabilní prostory, aby si z nich mohl zařídit kanceláře odpovídající standardům (viz Corso Karlín). Ve městech, kde proměny funkcí industriální architektury probíhají už desítky let, působí bývalé průmyslové čtvrti mnohem zabydlenějším dojmem. Vzorem může být Hamburk, jehož stavební a ekonomický rozvoj determinovalo několik zásadních skutečností. V prvé řadě to byl požár, který roku 1842 zničil veškerou dosavadní zástavbu a dal vzniknout městu „na zelené louce“. Výhodnou polohu na Labi město zúročilo modernizací tradičního přístavu, který na sebe navázal průmysl. Už v roce 1897 konstatoval Alfred Lichtwark trpce, že v obchodním městě byl vždy jediným měřítkem „výlučně praktický život“. Dokladem se stalo extrémně rychlé střídání architektonické…