Pro hlavní proud uměleckého provozu je sice nadále charakteristická snaha o novátorství, ale étos pokroku už není tak závazný jako před třemi desítkami let. Objevitelské výpravy se dnes často stáčejí k minulosti, kde se skrývají zapomenuté terény, které stojí za to znovu projít a konfrontovat se současnou senzibilitou. Zdánlivě překonané styly a poetiky ožívají a do kontextu aktuálního umění vstupují nečekaně svěžím krokem. K rozvolnění nároků a měřítek, jimiž se hodnotí umělecký „přínos“, přispěla hlavním dílem lekce postmodernismu, k níž se v českých zemích navíc připojil zvláštní kult outsiderství. Co se prosadilo na veřejné kulturní scéně, jež byla desítky let ideologicky znásilňována, nebudí přílišnou důvěru, a proto bývá opravdovější umělecký výraz nacházen spíš na okrajích. Hledání alternativ k hlavnímu proudu přitom půlstoletí totalitních režimů časově přesahuje. Zvláštní přitažlivost dnes vykazují i díla dobrodruhů dřevních dob modernismu, kteří vykročili z kruhu tradic jako první. Meziválečná avantgarda je pak odsunula do pozadí zájmu, aby nastolila své vlastní esteticko-ideologické koncepty uměleckého pokroku, současní hledači alternativ se k nim však stále častěji vracejí. Průkopnický étos zakladatelské generace modernismu, její spontánní energii, důvěru v instinkty a odvahu k nekonvenčním projevům, které mohou působit třeba i naivně a trochu bláznivě, evokuje menší výstava obrazů malíře Michala Singera Plavba na aspirinu v pražské galerii Navrátil.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
