Posluchárny univerzit vypadaly loni na podzim jako v listopadu 1989. Studenti i jejich pedagogové hrozili stávkou, protože jim vláda nechtěla přidělit dvě slíbené miliardy k rozpočtu navíc. Na akademické půdě se debatovalo o reformě, kterou musí školy poznamenané dědictví komunismu projít, pokud se mají přiblížit stavu, k němuž v mnoha zemích Evropy došly po studentských bouřích na konci šedesátých let. Západoevropské univerzity jsou po reformách bohatší, otevřené všem zájemcům, nejnovějším oborům vědy i veřejné kontrole. Proti tomu české dokáží uspokojit jen polovinu poptávky, nabízejí zastaralé, přitom příliš úzce specializované studijní programy a řídí je neprůhledná byrokracie. Změny se ale nekonaly. Poté, co vláda svůj slib obnovila, univerzity utichly. Otevřít jejich brány veřejnosti se nechtělo nikomu z těch, co jsou uvnitř - rektorům, profesorům ani studentům. Překvapuje to hlavně u těch nejmladších. Respekt se proto několika nedávných absolventů i současných vysokoškoláků zeptal, proč nejde školy reformovat a zda se o to vůbec pokoušejí.
Trochu pozdě
Dvaatřicetiletý Jiří Kučera je pohledný, nakrátko ostříhaný a elegantně oblečený muž. V práci ho znají jen v dobře padnoucím obleku, hovoří plynně anglicky a se svou sekretářkou si vyká. Po zemi se pohybuje novým služebním vozem, bydlí ve vkusně zařízeném družstevním vinohradském bytě plném knih a cédéček, má samozřejmě psa, o víkendech se věnuje své dívce, přátelům, četbě, biografu,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
