Bůh ví

Představme si poměrně bizarní situaci: je únor 2001, v Česku jsou mimořádné volby a čeští voliči - aniž by mohli ovlivnit složení parlamentu - rozhodují svým přímým „premiérským“ hlasem pouze o tom, kdo bude předsedou vlády.Máme vyměnit Zemana za Klause? Výsledek takových voleb by mohl vyznít jako rošáda (Klaus premiérem, Zeman předsedou parlamentu). Ale změnil by něco na realitě rozdaných karet v parlamentu? Ani náhodou. A právě v takové situaci je teď Izrael. Úterní volby rozhodnou jen o tom, zda izraelským premiérem bude nadále socialista Ehud Barak, nebo ho - jak tvrdí všechny průzkumy - vystřídá „jestřáb“ Ariel Šaron. Proč potom drtivá většina českých i světových médií prezentuje tyto volby tak, jako by šlo o kruciální verdikt mezi válkou a mírem? Bůh ví.

S dobrými úmysly

Nadcházející volby v Izraeli mimoděk ilustrují jeden obecný problém. Kdykoli zákonodárci mění volební zákon, nikdy v jeho přípravě nepodchytí všechny okolnosti, se kterými se v praxi může setkat. Právě to je problém izraelského zákona, který byl schválen v roce 1992 a poprvé uplatněn o čtyři roky později. Počínaje rokem 1996 dostává každý izraelský volič dva volební lístky - jeden proporční „stranický“ a jeden přímý „premiérský“. Na první pohled to s sebou nese velkou výhodu. Představme si, že podobný model by u nás fungoval například v roce 1992. Voliči, kteří tehdy váhali, zda mají riskovat hlas pro ODA (který by v případě jejího výsledku pod 5 % propadl), by měli…