Dvacetiletý Michal studuje jadernou fyziku na pražské technice. Vždycky se učil s velkým nasazením a zájmem. To se ještě prohloubilo, když ve druhém ročníku nedostal důležitý zápočet. „Začal studovat úplně bez přestání, nemluvil s námi, nikam nechodil a jenom se učil jako blázen,“ vypráví studentův otec. Rodiče Michala přesvědčili k návštěvě psychiatra. Doktor mu předepsal léky, Michal je ale odmítal brát. Bál se totiž, že mu to pak bude míň myslet a nebude schopen dodělat školu. „Zbývala nám jediná možnost, dát syna do psychiatrické léčebny,“ říká otec. Michal s tím souhlasil. „Chtěl jsem, aby se ukázalo, že mi nic není,“ říká tiše černovlasý mladík, sedící na chodbě ústavu. „Všechny ty duševní problémy jsem si vymyslel. Nebyl jsem schopen jak rodičům, tak sám sobě vysvětlit selhání se zápočtem. Teprve teď jsem si uvědomil, že mít někdy neúspěch je normální.“ Za nezvládnutou snahu o bezchybnost musel mladík zaplatit vysokou daň. Diagnóza lékařů je nekompromisní: počínající paranoidní schizofrenie.
Už bych se nedostal
Také naše vysoké školství stůně. Jeho chronické problémy - nedostatek peněz a každoroční neschopnost uspokojit poptávku po studiu - jsou už dávno pojmenované. Otázka zní, proč je stále nedovedeme odstranit? A existuje kacířská odpověď: Našim vysokým školám znemožňuje jakoukoli reformu totéž, co studenta Michala dostalo až na práh duševního zhroucení. Touha po dokonalosti. Začíná to u přijímacích zkoušek. V zemích Evropské unie bývá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
