Na pořad vlády se konečně dostalo šedesát let staré utrpení. Rada pro lidská práva se totiž hlasitě zastala zapomenutých obětí - těch, kteří se za války ukrývali před deportací do vyhlazovacího tábora, a těch, kdo prošli vojenskými pracovními tábory Slovenského štátu. Ač se to zdá neuvěřitelné, v Čechách se při diskusi o nápravě válečných křivd na tyto lidi zatím nikdy nemyslelo. A přitom jde o příběhy, které svět se zatajeným dechem četl v deníku Anny Frankové či Otty Wolfa. Lidé s podobnými osudy stále žijí mezi námi. Na první pohled by se zdálo, že o jejich požadavku získat statut oběti nacismu nelze diskutovat. Čeští ministerští úředníci to ale vidí jinak: Neměli jste se vyhýbat koncentráku - říkají lidem, kteří často v šílených podmínkách několik let unikali nástupu do plynové komory. Vláda sice teď ministru Vetchému přikázala ponižující situaci vyřešit, ale jeho úřad nespěchá. „Dostali jsme lhůtu do konce letošního června,“ říká mluvčí ministerstva obrany Milan Řepka. „Musíme situaci podrobně posoudit. Čeká nás řada konzultací a jednání s experty.“
Mluvit a naslouchat druhým
V byrokratických termínech jde o následující: úředníci ministerstva obrany nechtějí dát těm, kdo utekli před transportem do koncentračního tábora, a obětem slovenských vojenských lágrů statut československého politického vězně podle zákona 255 z roku 1946. Letmý pozorovatel by to mohl považovat za banální spor. Výhody takového osvědčení totiž nestojí téměř za řeč: jeho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
