Vypuknutí ozbrojených střetů v Makedonii upozornilo svět na to, že nemůže usnout na vavřínech minulých úspěchů při zvládání balkánských konfliktů - a to přesto, že v případě této země asi nelze očekávat vzplanutí války, srovnatelné s těmi, které se odehrály ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně-Hercegovině a nakonec v Kosovu. Makedonie, nejjižněji položená země někdejší Titovy jugoslávské federace, se v těchto dnech dostala do krize, jakou od získání nezávislosti v roce 1992 nezažila. Příčinou jsou dlouhodobě zanedbávané vztahy k početné albánské komunitě, která tvoří čtvrtinu až třetinu ze dvou milionů obyvatel. Slovanští Makedonci nikdy nebyli k menšinám příliš tolerantní, už v padesátých letech vystěhovali většinu místních Turků a proti Albáncům zahájili v osmdesátých letech ostrý konfrontační kurz. Počet albánských středních škol byl tehdy zredukován na tři, Albánci prakticky ztratili šanci získat významnější místo ve státní službě. V reakci na to odcházeli do Kosova, jež se v té době těšilo poměrně velké autonomii, a často tam i zůstávali. Například dnešní lídr makedonských Albánců Arben Xhaferi pracoval v osmdesátých letech jako ředitel Prištinské televize.
Vedle sebe, nikoli spolu
Tradičně silné rodinné a společenské vazby makedonských Albánců k soukmenovcům za republikovou hranicí se tehdy jen prohloubily. Kosovo hrálo roli symbolické mateřské země, zatímco Makedonie byla brána spíše jako novodobý umělý celek. To se promítlo i do mezilidských…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
