Zpráva z Paříže: na tamějším českém velvyslanectví se začátkem února konala slavnostní večeře, při níž obdržel básník, překladatel a esejista Jan Vladislav zpět státní občanství České republiky. Být to tak před osmi či devíti roky, nezbylo by než takovou satisfakci ocenit. Věci se daly přirozeně do pořádku a spravedlnosti se učinilo zadost. Jan Vladislav byl v roce 1981 za svou práci v kulturním disentu a pro své široké literární aktivity doslova vyštván a protiprávně zbaven občanství. A tak teď, po změně poměrů, nový režim napravuje, co musí. V pořádku. Jenomže on se píše rok 2000. Vystřídalo se několik vlád, asi sedm ministrů kultury, asi pět ministrů vnitra etc. Prezident sice zůstal stejný, ale jinak se změnilo, co jen mohlo. Ale tento jeden typický zločin komunismu trval neodčiněn. Jistě, zavinil si to i sám Vladislav. Za prvé neměl být pro Husákův režim nepohodlný a za druhé měl pak slušně požádat o navrácení toho, co mu jiní odňali, což Vladislav odmítal. A mimo toho se neměl v roce 1923 narodit českému úředníkovi na Slovensku, z čehož se po rozpadu státu stala také pěkná komplikace. Ale to už je spíš tristní anekdota. Zkrátka jeden z posledních velkých českých vzdělanců, jehož literární dílo by bylo ozdobou každé kulturní země, musel deset let čekat, až se pohnou byrokratické ledy a až novela diskriminačního zákona o státním občanství umožní vrátit věci do pořádku.
…a Dunaje
Kdo četl literární cestopis Claudia Magrise Dunaj (česky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
