Vlídná masky tvář

Je to nejspíš nutný rys té úspěšnější části české filmové tvorby, že tíhne ke komorním, lidsky „hřejivým“ příběhům, jež se odehrávají na pečlivě obestavěné ploše malých dramat a obyčejných osudů. Asi je v genech českého filmu, tak jak se vyvinul v posledních třiceti letech, že má alergii na konfliktní přesah za privátní kulisy, mimo svět, kde to český člověk bezpečně a bezprostředně zná a kde se ve své každodennosti hned orientuje. Modelový „dobrý“ český film je laskavý (už to slovo je pověstné) a ke svým postavám se chová s něhou až mateřskou, s chápavostí sociální pracovnice. Publikum se v takovém vlídném klimatu samozřejmě dobře cítí, bez potíží se poznává, včetně těch únosně ztvárněných chyb a kolektivních nedostatků, které přitom nebolí, jen tak chlácholivě šimrají. Modelově dobrý český film je plodem a spojencem nenáročné, nijak oslnivé, ale pořád ještě „tak nějak“ snesitelné společenské atmosféry, která - pokud nepatříme k duševně narušeným kverulantům - přece jen má něco do sebe. K té lepší části české filmové produkce lze beze všech rozpaků zařadit i dvě únorové novinky: činžákové retro Vladimíra Drhy Početí mého mladšího bratra a debut režisérky Alice Nellis Ene bene. Přes pochopitelné odlišnosti se oba snímky vyznačují vůlí „rozumět člověku“, vidět moudře a poučeně do jeho citů a chování a jaksi znalecky o nich promlouvat. Role filmaře (scénáristy, režiséra) tak ne náhodou splývá s profesí psychoterapeuta, který vede s klientem naslouchavý rozhovor, jedná se…