Jan Macháček v nedávném komentáři varoval před spiknutím proti ústavě (Spiklenci proti Ústavě, Respekt č. 5/2000). Zdá se mi, že není až tak zle, a zkusil bych trochu klidnější pohled na věc. Ústava je zákon jako každý jiný, jen má větší ochranu proti změnám (k novelizaci je zapotřebí více poslaneckých hlasů). Ústavu - v souladu s ústavou - mění zákonodárce stanoveným postupem. Tento postup se musí dodržet, a nezdá se mi, že by jej nynější parlament nějak porušoval.
Nemohl se na to dívat
Zejména není pravda, že parlament by potřeboval od voličů zvláštní pověření k tomu, aby jednal a rozhodl o změně ústavy. To by připomínalo povinnost zvolených poslanců řídit se pokyny voličů, anebo by se to muselo aplikovat podobným způsobem, jako když Brežněv rozpoutal „všelidovou diskusi“ o ústavě Sovětského svazu. Ústava se podle mého názoru měnit může, a to tak často, jak je potřeba (málokdo mění ústavu tak často jako Spolková republika Německo po roce 1949). Jde spíš o to, zda se ústava mění k lepšímu, nebo k horšímu. Ústavy se mění velmi pragmaticky. Jan Macháček nám také dává za příklad nyní platnou ústavu Francie (kterou prý Francouzům věnoval osvícený otec vlasti Charles de Gaulle). Ano, generál se osobně věnoval vzniku textu ústavy a stálo ho to hodně času. Podstata věci je ale trochu jinde: Francie po zrušení království (pro bývalé království je vyhrazen termín "bývalý režim - ancien…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
