Haiderovská chřipka, která byla již dlouho latentní a nyní propukla naplno, je jistě trapná a Rakušanům (těm dvěma třetinám nepostižených) není co závidět. Je ovšem velmi sporné, zda právě my máme právo cítit se proti populistickým svodům imunním národním kolektivem, jenž má všechny účty s minulostí uzavřeny. Toto však nechce být politický komentář, ale připomenutí významu a smyslu kritického postoje, který se může třeba dlouho jevit jako přehnaný, nespravedlivý, umanutý, avšak jeho cena se ukazuje právě ve chvílích krize. Chybí-li totiž takový nepohodlný a bezohledný hlas v časech smíru a klidu, nemusí se pak ani dostávat vůle něco podnikat, když jde do tuhého - což pravděpodobně v Rakousku přece jen zatím nejde.Jedním z velkých zážitků 90. let se pro českou kulturní veřejnost stalo opožděné setkání s dílem Thomase Bernharda. Jeho spílání Rakousku, které nazval alpskou kloakou, kde je prý jakákoli vyšší myšlenka ničena, kde se daří jen podprůměru, kde vládne státem posvěcená ošklivost a kde se vlastně vůbec nedá žít, protože existence se mění v přízemní karikaturu, však mohl člověk s českou zkušeností vnímat jako vypjatou a neurotickou reakci přecitlivělého umělce na poměry vlastně přirozené, možná trochu fádní, ale jinak spíš příkladné. My jsme v té době konečně svobodně, jako turisté, směli objevovat krásu té země, pověstnou Gemütlichkeit, útulnost a kultivovanost, o které se nám bude ještě dlouho jen snít. Umění, není-li to jen chlácholení, nemá však pro vnější…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
