Egon Bondy sedmdesátiletý

Egon Bondy je básník, především básník. Básník není zaměstnání, básně patří k životu básníka, jsou jeho životem, a proto lze Bondyho básnické autostylizace (též z jeho próz) vztáhnout k jeho básnické postavě. Bondyho kořeny existence jsou však daleko rozsochatější, zasahují do řady oborů. Na svou šíři záběru je Bondy pyšný. I jemu lichotí, že se o něm budou psát diplomové práce a že bude (je) v čítankách a encyklopediích. Jako básník se pokouší myslet, jak říká, věci, na které lidský rozum nestačí. Jaké však může použít prostředky k myšlení básník? Na Bondym vidíme, že nejrůznější. Prý se pozná básník i na tom, jak osloví svou ženu, jak se chová k věcem. Jeho rozhovor s opakovaně se vynořující liškou-Júlií patří jistě ke skvostné poezii v próze. Jenže opětovně se v jeho prózách objevují další a další víly - dívka, která hledá Egona Bondyho, nebo Uršula (v próze Týden v tichém domě) - zaplétající básníka do dalších souvislostí. Jedněm odolává, když mu nabízejí nesmrtelnost (básník se tváří, že ji nepotřebuje, stačí mu přece nesmrtelnost ve slávě), ale druhé víly ho zlákají k přednášce o Marxových objevech (Uršula) a „mezinárodní dělbě práce“ (nedávný rozhovor v Salónu Práva). Básník Bondy použije ve svém myšlení prostředků jakýchkoliv, protože básníkovi je vše dovoleno, zůstává-li básníkem. Sám Bondy ale tuší, že na poli myšlení básníkem přestává být - když odkazuje na slovník, abychom si vyhledali cizí slova a různé -ismy. Myslitel příručky nepoužívá, ty jsou…