Obávaný režim Slobodana Miloševiče, na který neplatily ani sankce a izolace, ani bombardování, praskl během pár hodin jako bublina. Až budou tuto událost zpětně zkoumat historikové, objeví, tak jako vždy, přesné příčiny a souvislosti, které jednoznačně vedly k pádu režimu. Ale v době, kdy se hroutil, to vypadalo jinak a všichni Srbové, kteří se účastnili anarchického, typicky balkánského, přesto vcelku pokojného povstání, se mohou právoplatně cítit alespoň trochu jako hrdinové. Protože ve chvíli, kdy vyšli do ulic, nebylo zdaleka jasné, zda je Miloševič třeba nenechá rozjezdit tanky. Možná to nevěděl ani on sám, ani jeho nástupci z řad opozice. Po deseti dnech už asi nikdo nevěří, že se Miloševič osobně vrátí. Zcela vyhráno ale není: minulý týden odmítla odstoupit Miloševičova komunistická vláda a nový prezident Koštunica hrozí dalšími demonstracemi.
Svobodu, nebo smrt
Desetiletí Slobodana „Sloba“ Miloševiče bylo kromě jiného i desetiletím mítinků. Každým rokem vyrážely do ulic srbských měst desítky i stovky tisíc demonstrantů - v prvních letech na jeho podporu, později převážně proti němu. S pomocí davu upevnil Miloševič v nacionalistické euforii na přelomu osmdesátých a devadesátých let svou moc v Srbsku a ovládl Vojvodinu, Kosovo a Černou Horu. Postupně však jeho charizma vyprchávalo a z lidového vůdce, na kterého si hrál v počátcích kariéry, se stal opět tím, čím ve skutečnosti byl. Šedým, ale obávaným aparátčíkem, jenž svůj režim udržoval…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
