Sázka na jistotu - takový je první dojem z letošní Nobelovy ceny za ekonomii, kterou 11. října dostali američtí ekonomové James Heckman a Daniel McFadden. Oba vědci jsou nesporně zasloužilí, ale mezi hlavní favority nepatřili. V anketě, kterou před vyhlášením výsledků provedl mezi 60 ekonomy časopis The Economist, se nejčastěji tipovala úplně jiná jména (například kontroverzní bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz). Možná je klíčem k letošní volbě pohled do minulosti. V roce 1997 získali Nobelovu cenu za metody oceňování finančních aktiv Robert Merton a Myron Scholes, zakladatelé fondu Long Term Capital Management. Tento fond, jak známo, o rok později málem zbankrotoval. V roce 1999 byl za analýzu směnných kurzů (optimálních měnových zón) oceněn Robert Mundell, který bývá považován za duchovního otce společné evropské měny. Jenže euro zatím nevypadá jako příliš velký úspěch. Praktické problémy samozřejmě neznamenají, že práce zmíněných ekonomů jsou chybné nebo že snad získali cenu neprávem; sebehorší podnikání Mertona a Scholese nemá vliv na užitečnost jejich modelů. Nicméně u veřejnosti to vše může vyvolávat nepatřičný dojem. U letošních laureátů nic takového nehrozí: o práci Heckmana a McFaddena lze jednoduše říci, že je užitečná a praktická. Heckmanovy modely pomáhají při analýze vzorků v situacích, kdy není možné dostupná data považovat za náhodný výběr z celé populace. Příklad? Chceme-li odhadnout, jaký plat by měli nezaměstnaní v případě nástupu do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
