Expertní skupina zabývající se kočovnictvím v rámci FAO (Food and Agriculture Organization) definovala roku 1972 nomády jako „lidi, kteří nežijí usedlým způsobem života, nýbrž doprovázejí své stádo při hledání potravy“. Kolik přesně lidí v současné době doprovází svá stáda, nelze jednoznačně říci, odhaduje se ale, že kočovníků je na naší planetě zhruba 20 milionů. O Mongolsku to víme přesněji, dosud zde kočuje téměř 40 % veškerého obyvatelstva, tj. asi 1 milion lidí. Mongolové kočují několik tisíc let a nomádský způsob života se jevil jako ideální adaptace na místní drsné přírodní podmínky - suchou step s výrazně kontinentálním klimatem. Až 20. století nejprve poničilo a potom zpochybnilo to, co do té doby každý Mongol považoval za samozřejmost - život jako věčný pohyb po zvlněných středoasijských pastvinách, život bez pevného domova, život zasvěcený stádu.
Z měst do stepí
V 50. letech probíhá v Mongolsku násilná kolektivizace, arati (kočovní pastevci) ze dne na den přicházejí o moc nad svým dobytkem, opouštějí jej a stěhují se ve velkém do hlavního města Ulánbátaru, usazují se, přestávají kočovat. Tato první zásadní rána tradičnímu mongolskému kočovnictví dopadá na zemi zvnějšku, za scénářem stojí „velký sovětský bratr“. Rozpad sovětského impéria v 90. letech se tak může jevit jako předzvěst návratu života do starých kolejí. To se také do jisté míry skutečně stalo. Oživují se privátní rodinná stáda, počet nomádů stoupá, lidé odcházejí z měst do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
