Opožděné glosy

Je to už víc než měsíc, co přišla zpráva, že v Neapoli zemřel Gustav Herling-Grudzinski. Těch několik nekrologů v českých novinách připomnělo, že šlo o významného polského spisovatele a esejistu, jednoho ze tří velkých polských exulantů (vedle Gombrowicze a Milosze), že v češtině vyšel jeden díl jeho vynikajících deníků (Deník psaný v noci, 1989–1992), kniha esejů Hodina stínů a jeden z prvních dokumentů o stalinských lágrech, Jiný svět. Oprávněně se v jeho případě použilo i ono „pamětník století“ (LN). Pro tuto glosu-vzpomínku je nutné použít ich-formu, jinak se napsat nedá. Herling-Grundzinski přijel v květnu 95 na pár dní do Prahy - vycházela mu tehdy v nakladatelství Torst kniha. Měl jsem díky nakladateli a Herlingově překladatelce paní Heleně Stachové domluvený rozhovor a v souvislosti s tím jsem seděl na obědě, na který Herlinga pozval Pavel Tigrid, tehdy ministr kultury. Ty dva muže toho mnoho spojovalo: umělecké mládí, válečná zkušenost, desítky let v exilu a obrovská kulturně-politická práce v něm (Tigridovo Svědectví bylo analogické časopisu Kultura, který Herling spoluredigoval) a snad i podobné politické postoje: Herling se definoval jako „antikomunistický socialista“. Zároveň mezi nimi byl zřetelný rozdíl. Vedle dobře naladěného bonvivána Tigrida působil Herling jaksi rozpačitě, svou korpulentní fyziognomií a sedláckou hlavou připomínal spíš venkovského kantora nebo kněze, který navštívil světáčtějšího spolužáka z města. Hovor to byl zdvořilostní a váznul.…