Vzpomínky jsou prý řízeny vlastním osudem a je lépe, když mnohé zůstane zahaleno. Když je jejich autor, německý malíř a grafik Georg Grosz (1893–1959) krátce před smrtí zveřejnil, neměl ani příliš na vybranou. Od roku 1933 žil v USA, kam uprchl před hněvem nacistů, ti mu část malířského díla spálili na hranicích. O druhou část a archiv přišel při náletech spojenců na Berlín. Když byly vydány Groszovy vzpomínky Malé Ano a velké Ne (přeložila Jana Zenčáková, Votobia, 302 s.) knižně, hovořilo se o umělci jako o zrádci, který zradil dvě největší lásky svého mládí: avantgardní umění a komunismus. Grosz ale nemohl jednat jinak. Zůstal kritickým duchem a ironikem, pochybujícím o veškerém pokroku uměleckém i politickém. „To, že pochybuji o takzvaném pokroku, souvisí s mými životními zkušenostmi,“ říká v přemluvě své knihy pamětí. A Groszovy životní zkušenosti byly opravdu neobyčejně bohaté. Byl u zrodu dvou diktatur, komunistické a nacistické. Jako přesvědčený komunista navštívil sovětské Rusko v roce 1922 a osobně se seznámil nejenom s Leninem a Lunačarským, ale také s mnohými příštími obětmi Stalina: Trockým, Bucharinem, Radkem, Zinověvem a některými dalšími. V Německu mohl Grosz pouze přihlížet nástupu nacismu a Hitlera. Poznal bezmoc, ale i kontraproduktivnost avantgardních umělců, jejichž dadaistické provokace zněly výsměšně v době, kdy vládla bída a chaos a volalo se po pořádku. Jestliže v otázkách politických intuice národa selhávala, v oblasti umění fungovala bezchybně.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
