Který poválečný umělec je všeobecně tak známý, jako byli v minulosti třeba Michelangelo nebo Rodin? Vlivem médií, jakými jsou televize a obrázkové časopisy, známe více samotné osoby a vizáž umělců než výsledky jejich práce. Na podobně položenou otázku se nám proto nevybaví novodobá reinkarnace Sixtinské kaple nebo Občanů z Calais, ale nejspíše stříbrná paruka Andyho Warhola. Nakladatelství Votobia v loňském roce vydalo Rozhovory s Beuysem, knihu, která přináší osm rozhovorů a záznamů z besed s jedním z nejdůležitějších autorů poválečného výtvarného umění v Evropě. Joseph Beuys (1921–1986) se stal podobným umělcem – symbolem, jakým je v Americe i po celém světě Andy Warhol. Beuysova postava v charakteristickém klobouku a vestě se stala asi nejznámějším dílem tohoto německého kreslíře, sochaře a tvůrce instalací. Převratnost Josepha Beuyse spočívá především v novém pojetí vztahu mezi umělcem a jeho dílem. To již nezastiňuje postavu svého tvůrce, ale spíše naopak. Umělec a jeho osobní mytologie jsou ústředním svorníkem díla, a bez jejich znalosti pro nás zůstává většina umělcova počínání nepochopitelná. Osobní autorova zkušenost, ve které sehrávají ústřední roli v Beuysově případě traumatické zážitky z druhé světové války, setkání s méně rozvinutými civilizacemi a silný vztah k přírodě, dostává v umělcově tvorbě vyšší, univerzální rozměr.
Sám sobě umělcem
Ve svých prostorových instalacích a performancích Beuys užíval neobvyklé materiály…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
