Adolf Loos (1870–1933) byl mezi vídeňskými architekty nastupujícího 20. století zvláštním zjevem. Spisovatel a kritik Karl Kraus jeho odlišnost vyjádřil výstižnou zkratkou: „Druzí jsou umělci rýsovacího prkna. Loos je architekt tabuly rasy.“ Široká veřejnost ale hlavně jeho interiérové úpravy přijímala s nevalným pochopením - tvůrce jeho ražení prý nepotřebuje tužku, při své práci vystačí s gumou. Loosova kavárna Museum, jejíž střídmý interiér vyzývavě protiřečil pozlacené kupoli blízké vídeňské Secese, si vysloužila nelichotivé označení „Café Nihilismus“. Domu na Michalském náměstí, který stejně neohroženě čelil honosné fasádě císařského sídla, se přezdívalo „obilní silo“, kdežto terasový Scheuův dům dobromyslní Vídeňáci přirovnávali k alžírským chatrčím. V letech, kdy městem na Dunaji hýbaly rostlinné vzory secesionistů, Loos prohlásil ornament za výraz nekulturnosti, který by měl jako jiné atavismy zmizet z moderního světa. Nejsou příkrasy na spotřebních předmětech nehorázným plýtváním časem a penězi, které by bylo možno vhodněji utratit za vzdělání, jídlo a léky pro potřebné? Svoji kritiku konvenční výtvarné kultury habsburské monarchie nakonec Loos dovedl až do krajnosti - architektura s podružnou výjimkou náhrobku a pomníku podle něj vůbec nepatří do sféry umění.
Přechod do třetí dimenze
Pro pražskou vilu, kterou Adolf Loos spolu s Karlem Lhotou na přelomu let 1928 a 1929 navrhl pro stavitele Františka Müllera, jako by toto přehnané…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
