Už skoro dvacetiletá kariéra skupiny Yo La Tengo je v kontextu poměrů zábavního průmyslu pozoruhodně stabilní. Trio z Hobokenu v New Jersey už dlouhou dobu patří mezi miláčky hudební kritiky. Ti ovšem své recenzní výlisky většinou dostávají zadarmo. Kupní síla hrstky fanoušků, jež kapela má, pak jejím členům umožňuje obstarat si elementární životní potřeby a ne o moc víc. Někdy v polovině 90. let, kdy se snad všechno, na co se dala narazit nálepka „alternativní rock“, prodávalo po statisících, si vůdčí duch Yo La Tengo Ira Kaplan v interview pro Melody Maker postěžoval, že uškudlit peníze na nový kabel ke kytaře pro něj občas představuje problém. Podobně jako jiné kapely, pro něž je charakteristická značná nezávislost na posluchači, jsou i Yo La Tengo často přirovnáváni k Velvet Underground. Příležitostně s nimi skutečně mají společnou jistou neuměle zpěvnou primitivnost. K Velvetům ale kromě hudby patřila i image tragických zpustlíků nezúčastněně obhlížejících ten drsný svět a čile se podílejících na jeho úpadku. Pro Yo La Tengo je spíš charakteristická nepřítomnost jakékoli image (pokud právě to jejich image netvoří). Je to trio introvertních rockerů. Jediná známá přiznaná extravagance protagonistů kapely je fanatické sběratelství desek, z nichž často vytahují zapomenuté popsongy, aby je na vlastních nahrávkách dotvářeli či znetvořili. Jako jedni z prvních začali Yo La Tengo důsledně využívat kytarovou zpětnou vazbu, v níž často utápěli své zakřiknuté vokály. Jejich…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
