Zdálo by se, že režisér Michelangelo Antonioni (nar. 1912) je natolik slavný, že ho ani není třeba představovat. On ale natočil vlastně jenom pár snímků, které měly u diváků i kritiků opravdu velký úspěch. Jde hlavně o filmy Noc a Zvětšenina. Antonioni vždy trval na tvůrčí nezávislosti, odmítal kompromisy, a tak není divu, že už od sedmdesátých let obstarával peníze na své projekty čím dál tím obtížněji. V polovině osmdesátých let ho navíc postihla mozková mrtvice, dlouho se nemohl hýbat ani mluvit a vypadalo to, že už nikdy žádný film nevytvoří. V listopadu 1994 ale začal s pomocí Wima Wenderse a své ženy Enricy režírovat snímek Za mraky, který se promítá v klubových kinech v rámci Projektu 100. V roce 1995, kdy film dokončil, obdržel Oscara za celoživotní dílo.
Gesty a světlem
Česká kritika snímek Za mraky většinou ignorovala, nebo ho hodnotila jako cosi, co je již „passé“. Takový postoj není u nás vůbec překvapivý. Od roku 1968, kdy kritička Galina Kopaněvová publikovala ve slovenské knize Svet filmových režisérov svou zasvěcenou a specifice jednotlivých filmů opravdu adekvátní studii Antonioniho rané tvorby (avšak jen po Červenou pustinu z roku 1964), nevyšel o tomto tvůrci jediný pořádný český esej. Díky Evě Zaoralové jsme se mohli ve Filmu a době seznámit mj. se scénáři filmů Zvětšenina, Zabriskie Point a Povolání: reportér. Autorčino referování o smyslu těchto filmů však zřejmě částečně ovlivnila cenzura. Mezi našimi kritiky panuje sporný…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
