Nic nového jako efekt

Ben Patterson, avantgardní klasik ze skupiny Fluxus, uspořádal minulou středu v pražském Jazz café č. 14 happening. Na vyvýšený stůl podobný oltáři posadil dámu v kimonu, pomohl jí zbavit se odění, a když se pak zcela nahá natáhla, tváří k divákům, začal ji se svým asistentem pokrývat vařenou rýží a šlehanou smetanou. Poté nabídl obecenstvu čínské jídelní hůlky, aby takto servírovaný pokrm ochutnalo. Podstatou poetiky happeningu je vzpoura proti konvencím, šok, překvapení. Na Pattersonově výkonu byla nejpřekvapivější až nehorázná konvenčnost. O tom, že výstřední umělci rádi snídají na bříšcích plavovlasých dívek, zpíval Jiří Suchý před bezmála čtyřiceti lety a Eugen Brikcius už roku 1967 rituálně propojil gastronomii s erotikou v „chlebovém happeningu“, jenž vešel v širokou známost díky své soudní dohře. Sotvakdo mohl čekat, že se něčím podobným představí Praze světoznámý konceptualista o dvaatřicet let později. Jenže právě to dodalo události zvláštní působivost: Patterson, starší černoch s bělostnými vlasy, předvedl s pobavenou ironií svou rezignaci na novátorství a etudu na staré známé téma přehrál, jako kdyby se vracel k Mozartovi. Efekt se mu vydařil. Vědomím přihlížejících pohnul asi víc, než kdyby se nutil do bůhvíjaké neobyčejnosti. Ta byla očekávána. V intelektuálních diskusích nad peticí bývalých studentů „Děkujeme, odejděte“ se mísí rozpaky s úžasem nad jejím úspěchem. Pokud ji vnímáme jako politické prohlášení, jde o velice chabý text, z něhož není jasné, co…