Hledaje způsob, jak napsat o filmu debutujícího režiséra Viktora Tauše Kanárek a nepoužívat přitom příliš slova jako „narcismus“, „klišé“, „odvozenost“, „unylost“ atd., může si recenzent hlavu starostmi umořit, a stejně na nic kloudného nepřijde. Marně totiž hledá důvod ke vzniku tohoto díla někde jinde než v utkvělých představách, že autorova životní krize (její hloubku a existenci tu nezpochybňujeme) je sama a pouze zárukou zrodu umělecké výpovědi. A že zkrátka stačí, bude-li „okopírována“, jak leží, stojí a padá.
Být umělcem
Rozpaky vznikají už v prvních vteřinách. Tauš se totiž rozhodl uvést svůj film mottem - známou metaforou Kurta Vonneguta, v níž přirovnává umělce ke kanárkovi, jenž díky své zvětšené citlivosti signalizuje horníkům v šachtě nebezpečí. Upřímně řečeno, je to představa, o jejíž oprávněnosti lze přinejmenším pochybovat (např. u nás umělci často jednali spíš jako nezmaři, v horším případě hroši), ale budiž: Tauš to tak asi cítí; o Vonnegutově citátu se vyjádřil jako o „úžasné myšlence“ - a má na to právo. Podstatnější v tomto případě je, k čemu se tento „závazek“ v jeho filmu vztahuje. Čili kdo je tím kanárkem a kdo pouští ten plyn.Oním kanárkem je postava samotného režiséra (Tauš vystupuje v hlavní roli pod svým jménem), jehož „umělectví“ se projevuje mlhavým chtěním stát se umělcem. To je zprvu demonstrováno siláckými a dutými řečmi o Tarantinovi, pobíháním s videokamerou kolem objektu jeho připravovaného filmu (má to být…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
