Uprchlictví je jistě fenomén v prvé řadě politický, jenže způsob, jak se s ním Evropa během posledního století vypořádává právně, dokládá mnohé o politické vůli. Stačí se podívat na limity, které jsou státy ochotny samy si stanovit v podobě mezinárodních závazků, a na to, jak si pomocí práva poradily (či neporadily) s měnící se tváří Evropy.
Počátky: Rusko, Arménie a Nansenův úřad
Se soudobou podobou masového uprchlictví se Evropa setkala poprvé, když 1,5 milionu osob opustilo porevoluční Rusko. Do západních zemí vyčerpaných první světovou válkou proudili lidé bez cestovních dokladů, kteří byli nadto na základě sovětského dekretu zbaveni ruského občanství, a tedy jakékoliv ochrany domovského státu. Společnost národů (předchůdkyně OSN) tehdy na žádost Červeného kříže ustavila úřad komisaře pro uprchlíky, jímž se stal norský polární badatel F. Nansen. Z jeho podnětu se začal vydávat mezinárodně uznávaný průkaz totožnosti, tzv. Nansenův pas. Byl určen „všem osobám ruského původu, které se ocitly bez ochrany domovského státu“, a byl předpokladem další pomoci uprchlíkovi, ať už ji poskytoval Červený kříž, nebo hostitelská země. Stejná metoda byla užita u exodu zhruba 330 000 Arménců, prchajících v letech 1921–1922 před tureckým vyhlazováním, u osob opustivších Sársko po roce 1935 a posléze i u Židů a dalších uprchlíků z nacistického Německa. V meziválečné době se uprchlíkům přiznávala ochrana na základě objektivních faktů, tj. nedostatku ochrany v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
