Zdeněk Tmej patří k těm umělcům, o nichž si nejste úplně jisti, zda náhodou už nezemřeli. Část jejich díla znáte dávno, ačkoliv jste dosud porůznu viděli vlastně jen fragmenty. A když nastane ta podivuhodná situace, že se autor živ a zdráv zúčastní otevření své retrospektivy, v níž je důstojně zastoupena i práce nová, se vší naléhavostí přímého zážitku stojí před vámi důkaz, že je možné být po celý život svůj - navzdory času, který je hlavním motorem i tématem fotografa Zdeňka Tmeje. Shodou okolností se v Praze necelé tři květnové týdny protínaly bilanční expozice dvou vrstevníků: do 23. května vystavoval v Císařské konírně Pražského hradu Ladislav Sitenský (nar. 1919), kolekce o rok mladšího Tmeje je do 30. května instalována v Sále architektů na Staroměstské radnici. Zatímco Sitenského je v posledních letech všude plno, spolupracuje s tiskem, vydává knihy, režíruje své vlastní výstavy a dohání, co mu jako bývalému letci v Anglii komunismus odepřel, Tmejova expozice Archiv 1936–1998 je mnohem koncentrovanější. Z autora ji vydolovala a kurátorsky zkomponovala Blanka Chocholová. Ta má ke generaci fotografů, kteří začínali ve třicátých letech, přímo genetické předpoklady. Je dcerou Václava Chocholy (1923), od čtyřicátých let přítele a spolupracovníka Tmeje, i dalšího vynikajícího fotografa Karla Ludwiga (1919–1977). Chocholová znala Tmeje už jako dítě; jeho svědectví o genezi a osudech této dějinami nešetřené generace začala nabírat v roce 1979, kdy na FAMU psala…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
