V české společnosti, která usiluje o integraci s kosmopolitní Evropou, se sice ví o nebezpečích rasové předpojatosti a xenofobie, méně je však jasné, které zkušenosti jsou rasistické a které nikoli. Definování rasismu zpravidla narazí na mnoho rozdílných názorů a je obtížné předem odhadnout postoje občanů či institucí. Soužití české populace, přirozeně přátelské, ale jinak velmi vlažné a konzervativní, s etnicky i rasově rozmanitými přistěhovalci, kteří jsou stále sebevědomější, zřejmě způsobí řadu nesnází.
Uspokojivé vysvětlení rasismu vyžaduje podle profesora Wasserstrorma z Kalifornské univerzity analýzu skutečného stavu současné společnosti, dále představ o tom, jak by měly být interrasové vztahy uspořádány, a nakonec možných prostředků k uskutečňování těchto představ. První pohled by měl poskytnout pravdivý obraz o sociální realitě, tedy o vztahu občanů a institucí k problémům ras a rasismu, druhý sleduje to, co je žádoucí a dosažitelné, a třetí pohled zkoumá, jak se společnost k žádoucímu stavu přibližuje.
Rasová příslušnost člověka znamená mnohem více než jen to, jak někdo vypadá. Určuje jeho způsob chápání okolního světa a je měřítkem, podle něhož jej okolní svět hodnotí. Česká republika, zvláště pak Praha, se rychle mění v nejkosmopolitnější společnost ze všech postkomunistických zemí a v tomto ohledu rychle stíhá své západní sousedy. Úměrně tomu bude zřejmě chtít majoritní česká populace upevňovat své okupacemi pošlapané, totalitou utlačené a stále…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
