Den, kdy byla přijata ústava, se v některých zemích slaví jako zvláštní svátek. Vždyť je to listina, která občany spojuje s předky-zakladateli státu; smlouva lidí s vládou o právech a povinnostech; pojmenování toho, k čemu stát vznikl - ano, ústava je samotný smysl republiky. Učí se o ní ve škole, přísahá se na ni, politici se jí každou chvíli zaklínají a podobně.Kolem české ústavy, od jejíhož přijetí uplynulo minulou středu šest let, sice podobný kult nevznikl, ale přesto či právě proto se těší celkem klidné a samozřejmé vážnosti. Dokonce i mezi poslanci. Ještě 16. prosince 1992 ráno někteří z nich žádali přejmenovat republiku na Českomoravskou a se schválením to vypadalo nahnutě, ale večer dostala ústava neočekávaných 172 hlasů (všichni kromě republikánů) a vypadalo to na zázrak, na národní smíření. A zázrak číslo dvě: celých šest let nikdo na ústavu nesáhl, vzdor obecně známé ochotě zákonodárců vylepšovat a přepisovat donekonečna.K tomu má dojít teprve nyní, v sedmém roce ústavy. Je k tomu nějaký hlubší důvod kromě toho, že si to Václav Klaus a Miloš Zeman vzájemně slíbili? Přestože se obě nejsilnější strany k veřejné diskusi nemají, za úvahu stojí obojí: proč ústavu měnit - i proč ji neměnit.
Kupředu, nebo zpět
Staří Římané zastávali zvláštní názor, že starý zákon je lepší než nový. A proto než aby přepsali Zákon dvanácti tabulí, svou dávnou „ústavu“, raději se jeho zastaralým příkazům přizpůsobili nebo je nově vyložili.Je to postup kuriózní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 27 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
