Neexistuje v současné české poezii jiný autor, jehož dílo by bylo tak výstředně jednotné a od svých počátku tak monotónně vyhraněné, jako jsou básně J. H. Krchovského (nar. 1960). Od svých básnických počátků se v prostředí literárního undergroundu objevoval jako naprosto originální zjev, který nemusel procházet obvyklou cestou juvenilií a povinného sebehledání, ale hned tu byl jako podivný, ani ne dvacetiletý ironický stařec, definitivně a již kdysi dávno uhranutý smrtelným a hrůzným steskem z existence, jež je už dávno odžitá a ztracená. V Krchovském česká poezie opět našla autora, jehož životním a uměleckým tématem se stala mučivá nejistota a neuchopitelnost bytí, jež nachází svůj výraz ve stálých variacích děsu a hrůzy, v plození morbidních přízraků, přeludů a dvojníků, ve věčném opakování otázky nejasnosti a unikavosti sebe sama. Krchovského rodokmen totiž sahá - přes všechny samozřejmé a nutné odlišnosti - k Máchovi a pak ještě dál až baroku, a znovu přes Nerudu Hřbitovního kvítí a Karla Hlaváčka Pozdě k ránu k Ladislavu Klímovi, a ovšem k Demlovu Hradu smrti. Krchovský je však hlavně svůj, v něčem plně „dítětem“ našich osmdesátých a devadesátých let a v něčem jiném zase úplně mimo místo a čas, ničemu nepodobný a přes všechny epigony nenapodobitelný.
Strašné manželství se svým „já“
Po třech básnických výborech - Noci, po nichž nepřichází ráno (1992 a 1996), Leda s labutí (1996) a Dodatky (1997) - vychází nyní Krchovského dílo souborně,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
