Nietzsche
Autor: Repro Respekt

Textů, které by už svým tvarem na první pohled přiznávaly, že jsou poezií, zanechal Friedrich Nietzsche (1844–1900) jen hrstku, svérázně básnické je však celé jeho dílo. Byl mistrem aforismů, přesných, jasnozřivých formulací, ale i sugestivní obrazotvornosti, a své myšlení předkládal veřejnosti jako dobrodružný cestopis ducha. Také svým osudem připomíná spíš prokleté básníky než usedlé badatele. Chlapec z úctyhodné pastorské rodiny byl vychováván hlavně ženami, které ohromoval výmluvností, intelektem a uměleckým nadáním, na studiích vynikal a ještě před promocí mu nabídli profesoru klasické filologie v Basileji, kde si svými přednáškami záhy získal věhlas a respekt. Když však v osmadvaceti letech vydal ambiciózní spis Zrození tragédie z ducha hudby, v němž zpochybnil samé základy evropského myšlení, narazil na odpor katedrových filozofů, jimž vadily nejen odvážné myšlenky, ale i duchaplný styl jejich podání.Nietzsche výzvu přijal a dalšími díly svůj spor s úzkoprsým duchem doby prohluboval. Cítil, že stojí na prahu obrovitých společenských změn. Pod krustou pozitivistického optimismu vytušil jako jeden z prvních mohutnou sílu dřímajícího barbarství. Fascinovala jej. Pohrdal pokryteckou morálkou, jež se až dosud pokoušela tuto sílu poutat, a věštil její rozklad. Pokud by se lidstvo rozešlo s křesťanstvím a duchovně se vrátilo před Sokrata, který kdysi oslabil zdravého ducha rané civilizace kritickým rozumářstvím, dokázalo by obnovit své životní síly. Lidské vědomí pokřivené konvenční vzdělaností by se omladilo přílivem věčně čerstvých sil ze své živočišné podstaty.S prokletými básníky spojovalo Nietzscheho nejen jeho vizionářství a odpor ke konvencím, ale i choroba, jež podbarvovala kulturu druhé poloviny 19. století podobně jako dnes AIDS. Když se u něj po deseti letech akademického působení ohlásily první příznaky syfilitické nákazy, opustil univerzitu a další desetiletí žil jako soukromý učenec, přebývající osaměle v penzionech a hotelech na různých místech střední a jižní Evropy. Svými jiskřivými spisy stále vášnivěji polemizoval s kulturou i náboženstvím, přesvědčen o svém prorockém poslání. S bolestným údivem však shledával, že jeho díla nemají skoro žádnou odezvu. Své filozofické dílo uzavřel v roce 1888 dvěma krajně sarkastickými pamflety a na samém počátku následujícího roku definitivně zešílel. Dalších jedenáct let prožil psychicky paralyzován v péči rodiny.

Zesláblý šíp zla

Reklama
Reklama

V posledním roce tvůrčí činnosti Friedrich Nietzsche napsal (a staršími texty doplnil) rovněž soubor básní Dionýské dithyramby, které tvoří jádro stejnojmenného výboru z jeho poezie, vydaného nakladatelstvím Aurora v bilingvní verzi s českým překladem. Jde vlastně o jeho poslední dílo, které sám uzavřel a připravil k tisku - jeho dokončení oznámil přítelkyni na lístku den předtím, než na turínské ulici objal v slzách koně trýzněného vozkou a utěšoval jej pomatenou řečí, čímž se jeho choroba projevila naplno.Název cyklu odkazuje k Nietzscheho filozofické prvotině, kde proti jasnému, klidnému a rozumnému řádu symbolizovanému bohem Apollonem klade jako vyvažující princip divoké extáze, jimiž byl uctíván bůh Dionýsos, do nějž se později sám často literárně stylizoval (sešit s verši podepsal jménem Nietzsche Dionýsos). Dithyramb byl původně sborový zpěv, jímž staří Řekové oslavovali radostné opojení životem, později byl pojem přenesen na typ básní, které se spontánně a rozjásaně kochají rozmanitými krásami pozemského života. Dosažení nespoutané radosti bylo sice jedním z cílů Nietzscheho učení, jeho pozdní básně však za dithyramby můžeme pokládat jen v ironickém smyslu. Vesměs jde o trýznivou pitvu vlastního nitra, jež odhaluje iluze a groteskní neschopnost duše splnit úkoly kladené myšlením.Nepříliš radostnou bilancí je už první text Jen blázen! Jen básník!, v němž si Nietzsche vyčítá: „zvíře jsi, lstivé loupežné a kradmé, /jež musí lhát, /jež musí vědomě, svévolně lhát“ a „po lživých mostech slov stoupáš, /po duhách ze lží, /uprostřed falešných nebí“. Proč tolik lhaní? Autor se dál líčí jako odpůrce náboženských ctností a stylizuje se do podoby dravce, životaschopného díky lstivosti, který „nevraží zlostně na vše, co hledí /ctnostně, ovčíma očima“. Pak se však obraz nelítostné šelmy znovu mění v introspekci básníka, jenž prý po pravdě prahl tak silně, že „popálen, zpražen“ klesl „dolů, do stínu, noci“ a připadá si nyní zoufale „vypuzen ze vší pravdy“.Takový závěr pozoruhodně kontrastuje s krajním sebevědomím Nietzscheho učení. Nezříká se tu nakonec básník suverenity, o níž tak dlouho filozoficky snil? Se suverénním tónem próz neladí ani básně, v nichž autor oslovuje proroka Zarathustru, literární postavu, do níž o pár let předtím vtělil své nejzávažnější ideje (Tak pravil Zarathustra, 1885). Zřejmě přitom hovoří sám k sobě: „Nedávno lovec ještě boha, /past na každou ctnost, /zla šíp! A nyní - /sám sebe jsi ulovil, /sám sobě jsi kořistí, /sám do sebe zabodnut…“ Výsměšně pozoruje své kdysi vznešené alter ego, jak se hrbí pod tíží sebepoznání, a v poslední básni cyklu sarkasticky líčí, jak Zarathustra, „chorý zněžněním, vlahý jak vítr oblevy“, usazen na horách čeká „ve vlastní šťávě, zesládlý, vařený, pod vlastním vrcholem“.

Jistoty a pochyby

Bylo by jistě efektní dospět k závěru, že velký provokatér přiznává v posledních básních ztroskotání pošetilých snah a že se posmívá své někdejší titánské autostylizaci. Jenže po dithyrambech sepsal Nietzsche ještě divoce sebestředné vyznání Ecce homo, v němž se s novým rozmachem prohlašuje za génia s epochálním posláním. Na otázku, co si vlastně o sobě a svém učení Nietzsche myslel v posledních měsících jasného vědomí, sotva najdeme jednoznačnou odpověď. Možná jen těkal mezi sklíčeností a euforií, možná se už ohlašovalo šílenství. Můžeme pouze konstatovat, že Dionýské dithyramby jsou hlubokou a strhující poezií (také překlad Věry Koubové je úctyhodným výkonem) a že Ecce homo podobně vyniká v žánru polemického pamfletu.Nietzsche byl především skvělý a svůdný literát. Jeho učení fascinuje svět už více než sto let: pomohlo rozložit pokryteckou morálku patriarchální společnosti, ovlivnilo ducha modernismu, ale ozvěny najdeme i v substrátu, z nějž vybujela anarchistická, totalitní či teroristická hnutí. Rozpor mezi pochybováním v básních a sebejistotou v polemice se na plátno dějin promítl do obludných rozměrů, přičemž se ukázalo, že přijímat Nietzscheho ideje příliš vážně je krajně nebezpečné.Čtenáře Dionýských dithyrambů může napadnout i trochu dobrodružná hypotéza, že jde vlastně o výstrahu. Nietzsche tušil, že svým filozofickým radikalismem udělá díru do světa, a taková naděje mu jistě přinášela uspokojení. Rubem extremismu, příliš zúženého pohledu na skutečnost, však bývají i pochyby. Ty lze zaplašit fanatickou vírou; Nietzsche však zřejmě byl příliš pronikavý myslitel, aby si je nepřipouštěl. V próze dál své básnické gesto vzdoru filozoficky maskoval, ve verších se však poodhalil: vždyť je jen blázen, jen básník. Na již zmíněném lístku o dokončení Dionýských dithyrambů se označuje za „božího šaška“. Teolog Overbec, který jej navštěvoval již šíleného, vzpomíná, že o sobě často zmateně hovořil jako o „šaškovi nové věčnosti“. Možná i tím chtěl prorok nadčlověka podvědomě varovat všechny, kteří by jeho pochybné, nicméně sugestivně vyjádřené učení přijímali bez výhrad.

Friedrich Nietzsche: Dionýské dithyramby a jiné básně. Aurora, Praha 1998, vybrala, přeložila a doslov napsala Věra Koubová, 1500 výtisků, 163 str., 149 Kč.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte