Německá společnost měla s elitami vždycky potíže. Zvláště s těmi vlastními. Jedinou elitou, kterou byla i v dobách sociálního fetišismu staré Spolkové republiky ochotna akceptovat, byla elita sportovní. Jistou roli přitom bezpochyby hrála i skutečnost, že elitní sportovci si na rozdíl od jiných hvězd zpravidla zasluhovali svoji výjimečnost v potu tváře, tedy ne nepodobně jako oslavované pracující vrstvy. I zde se však časy mění.Když při nedávném mistrovství světa v kopané němečtí matadoři ne a ne vyšperkovat svoji naprogramovanost na vítězství fotbalovým umem lahodícím oku, dožadovala se řada mediálních vtipálků nějakého sexuálního či jiného mravního skandálu, který by otřásl jejich takřka úřednickou blazeovaností. Po čtvrtfinálovém vyřazení v zápase s Chorvatskem komentáře přitvrdily a padaly kritické poznámky na přísnou politiku při udělování občanství přistěhovalcům s neněmeckým původem. Úspěch a pohlednost hry řady reprezentací jiných západoevropských zemí totiž podle německých kritiků stál a padal s přínosem naturalizovaných špílmachrů z rozvojového světa.
Muž z Monaka
Tato kritika neprobíhala ve vzduchoprázdnu. Fotbalové mistrovství sotva skončilo i pro ty úspěšnější, kteří vydrželi až do finále, a německými médii zmítal nový, či spíše staronový daňový skandál. Jeho hlavním protagonistou nebyl nikdo jiný než legenda světového, a tím i německého tenisu Boris Becker. Nutno dodat, že protagonistou proti své vůli. Mnichovské daňové úřady mu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
