0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Zahraničí19. 7. 19984 minuty

Oranžová je barva naše

Pusté ulice, vítr po nich honí plechovky, všude jsou rozseté plastikové kelímky a papíry. Pouze tyto zbytky dokládají, že celý den tu chodily průvody s muzikou, barevnými standartami a cechovními praporci. Že se na chodníku prodávala zmrzlina a limonáda. Sem tam přejede taxi, chodci už vymizeli. Po pravé straně v protisměru se řítí kolona vojenských aut, na korbě jednoho náklaďáku sedí šedivý obrněný džíp, v místním nářečí pig. Nad hlavou víří vrtulník. Vzadu se zvedá další, je to těžký nákladní chinook s dvěma vrtulemi. Míří k jihu. Nepíše se rok 1974, jsme o čtvrt století dál, je 13. července 1998.Červencové pochody Oranžského řádu vyjadřují každý rok úplnou negaci, neochotu přizpůsobit se moderní době. Symbolizují pochod vítězných protestantů po vyhraném boji proti katolíkům a mají zdůraznit protestantskou nadřazenost. Orangeman je tu velký Ian Paisley i poslední učedník s usmrkaným nosem. V tom jsou si rovni, a proto je tak skvělé být jedné víry. Musí se ukázat, kdo je v této provincii pánem, mohou si pochodovat, kde se jim zlíbí.Pravda, Oranžský řád dnes už není tak extrémní jako dříve, konečně se ozývají hlasy rozumu. Například reverend William Bingham, oranžský kaplan, řekl, že žádný kus cesty nestojí za jediný lidský život. Reagoval tak na smrt tří chlapců upálených ve svých postýlkách. Po tomto rozumném výroku se do něj pustili jeho radikální kolegové a samozřejmě i Ian Paisley, který tuto brutální vraždu smetl ze stolu s tím, že nemá s oranžskými pochody nic…

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc