V posledních dnech loňského roku přišla zpráva, že z tohoto světa z vlastní vůle odešel Richard Glazar, jeden ze čtyřiapadesáti válku přeživších obětí vyvražďovacího tábora Treblinka a v čase své smrti zřejmě poslední aktivní svědek tamější vzpoury v srpnu 1943. Jeho smrt vnější podobností připomíná dobrovolné odchody osvětimských vězňů Prima Leviho, Tadeuzse Borowského nebo Jeana Ameryho, kteří stejně jako Glazar zachytili svou strašlivou zkušenost literárně. Glazarova sebevražda - provedená skokem z okna pražského penzionu - souvisí pravděpodobně bezprostředněji s nedávným skonem jeho manželky než s půl století starými hrůzami. I tak se nelze zbavit myšlenek, jež koneckonců sám Glazar před třemi lety v rozhovoru pro tento časopis (Respekt č. 7/95) formuloval takto: „Nejsem si jist, zda to (sebevraždy P. Leviho a J. Ameryho, pozn. J. P.) nebylo právě kvůli tomu hroznému ponížení či zda neměli strach, tak jak stárli, před umíráním, jehož byli neustálými svědky. Nejde o smrt, ale vždy o to, co jí předchází.“
Richard Glazar (nar. 1920) nebyl filozofem nebo historikem, nebyl ani tím, čemu se dalo říci profesionální literát. Do dějin holocaustu se Glazar zapíše jako očitý svědek, jako autor svědectví, jež i v tom rozsáhlém kvantu literatury o šoa nebude možné přehlédnout. Svou knihou Treblinka, slovo jak z dětské říkanky splnil závazek vyplývající z té ohromné nepravděpodobnosti, že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
