Dlouho se zdálo, že k dohodě nedojde. Desetidenní maraton jednání proběhl nejprve na úrovni expertů a v závěru na úrovni ministrů životního prostředí. Proto byli zástupci 150 zemí, které se účastnily Světové konference OSN o změně klimatu v japonském Kjótu, značně vyčerpáni. Kongresovým centrem se 10. prosince kvečeru rozlévala skepse. V létě v New Yorku se nedohodlo prakticky nic, do Japonska přijely Evropská unie a USA s protichůdnými, nesmlouvavými stanovisky, opatrnost rozvojových zemí a křehkost vztahu vyspělých států vůči zemím třetího světa rozhodně nevytvářely dobrý základ k nějakému konsenzu. Dohodnutý termín ukončení konference, půlnoc ze středy na čtvrtek 11. prosince, prošel bez výsledku.

Nový impulz dal konferenci její předseda, argentinský velvyslanec v Číně Raul Estrada-Oyuela. Po půlnoci sestavil návrh protokolu, v půl druhé ráno sezval zvláštní výbor, sestavený ze zástupců všech zúčastněných zemí, a bod po bodu s nimi protokol začal projednávat. Nebyla v něm obsažena žádná čísla. To byl skvělý taktický manévr, kterým se vyhnul bezduchému dohadování o desetinách procent, a výbor se mohl soustředit na podstatu projednávaných opatření. Jednání se zadrhlo na otázce, zda se smí s emisemi obchodovat. USA a EU byly pro, Čína, Indie a některé další rozvojové země proti. Po necelé hodině byl dohodnut paragraf, že obchod emisemi je možný, ale pravidla se stanoví až na příští konferenci v listopadu 1998. Podařilo se obejít i další problém, zda mají rozvojové země přistoupit k závěrečnému protokolu.

Nad Kjótem svítalo, počišťovači začali uklízet chodby kongresového centra, ale Oyuela nesestoupil z pódia ani kvůli snídani. Odpoledne již bylo jasné, že zmešká své letadlo. Avšak dokument, který se zřejmě proslaví jako „Protokol z Kjóta“, byl podepsán.

Otázky

Problém globální změny klimatu, nesprávně krácený na „globální oteplování“, a požadavek snížení emisí takzvaných skleníkových plynů byly již na programu Světové konference OSN o Zemi, která se konala v roce 1992 v Rio de Janeiru. Státy se tenkrát zavázaly snížit emise na úroveň roku 1990, ale tyto závazky nebyly nijak právně vymahatelné, a fakticky jen dvě země, Německo a Velká Británie, dnes mají šanci je splnit. Znovu se o emisích skleníkových plynů jednalo na konferencích v Berlíně v roce 1995 a letos v létě v New Yorku. Než se 1. prosince sešla konference v Kjótu, stačili rozhodující státy, silní průmyslníci i vlivní vědci jasně formulovat svá stanoviska.

Obecně byla přijata myšlenka, že klima na zeměkouli se mění a že tyto změny mohou velmi citelně zasáhnout do života lidstva. Buď ve formě přírodních katastrof (např. hurikánů, zvýšení hladiny moří a zaplavení hustě osídlených částí pevniny, odklonění Golfského proudu), nebo naopak zlepšením podmínek, například pro zemědělství. Shoda panuje i v tom, že množství skleníkových plynů v atmosféře se vlivem lidské činnosti, zejména spalováním fosilních paliv, zvyšuje. Tím je však míra konsenzu vyčerpána. Jedna skupina vědců tvrdí, že zvyšování emisí nemá přímou souvislost se změnou klimatu, druhá prohlašuje, že rozhodně ano, a mezi nimi stojí rovněž hojně zastávaný názor, že z principu předběžné opatrnosti (než získáme více informací) je nutno chovat se tak, jako bychom za to my lidé mohli.

Jsou ale skupiny politiků a ekonomů, kteří se domnívají, že s emisemi se musí cíleně něco udělat. Jiní soudí, že předpisy, paragrafy a sankce s problémem nehnou, že trh a technický pokrok vše časem vyřeší. Další odborníci prosazují názor, že trh a technický pokrok je třeba lehce iniciovat správným směrem, třeba zavedením zvláštních uhlíkových daní. Některé průmyslové lobby zase hrozí globální energetickou krizí v důsledku špatných rozhodnutí. Jiné lobby naopak vyhrožují ekologickou katastrofou.

Hledání odpovědi

Výchozí pozice jednajících států byly od sebe značně vzdáleny. Evropská unie prosazovala, aby všechny státy povinně snížily emise skleníkových plynů o 7,5 % do roku 2005 a o 15 % do roku 2010 (vzhledem k úrovni emisí v roce 1990). Tento návrh podporovala rovněž Česká republika. USA ale prosazovaly stabilizaci emisí do roku 2010 na úrovni roku 1990. Ekologové tento návrh kritizovali jako nedostatečný. Americký průmysl naopak vyvíjel na své politiky nátlak, aby nevyhlašovali ani tento závazek, protože by znamenal drastické omezení spotřeby energie. Fakticky by totiž pro Spojené státy znamenala stabilizace emisí jejich snížení, neboť v současné době se jejich množství pohybuje zhruba 11 % nad úrovní roku 1990 a do roku 2010 by při udržení současných trendů stouply o 14 procent nad úroveň roku 1990.

Rozvojové státy odmítaly vzít na sebe jakékoliv závazky. Tvrdí, že ony nejsou hlavními poškozovateli zemské atmosféry; téměř 40 % všech emisí skleníkových plynů mají na svědomí USA a Evropa. Dále rozvojové země počítají s industrializací, která je podmíněna růstem výroby energie, což se neobejde bez zvýšení emisí skleníkových plynů. Podobně jako „bohatý Sever“ v minulosti mají zkrátka i rozvojové země nyní nárok na hospodářský růst bez ekologických omezení.

Málokdo pochyboval, že přijetí extrémních požadavků Evropské unie by v Číně, Indii, Pákistánu a podobných zemích prakticky znamenalo zastavení průmyslového a hospodářského rozvoje. Na druhé straně nebylo těžké spočítat, že pokud by jenom v těchto státech měla úroveň spotřeby energie na obyvatele dosáhnout úrovně vyspělých zemí, došlo by k atmosférické katastrofě. Samy tyto země by na to zřejmě doplatily, protože v důsledku změny klimatu by oceán zaplavil jejich hustě osídlené přímořské oblasti.

Rozporuplné postavení zemí třetího světa ještě prohloubily USA prohlášením, že Senát nebude ratifikovat žádnou dohodu z Kjóta, pokud nebude obsahovat závazky rozvojových států. O něco chápavěji se projevilo Japonsko. Prosazovalo individuální závazky pro každý stát, byť by měly být stanoveny podle nějakého jednotného klíče, třeba podle objemu emisí na obyvatele.

Výsledky

Protokol z Kjóta nakonec podepsalo 39 průmyslových států. V průměru by mělo snížení emisí skleníkových plynů mezi roky 2008 až 2012 činit 5,2 % pod úroveň emisí roku 1990. Rozvojové země nepřijaly žádný závazek.

Závazky jsou individuální a na rozdíl od předcházejících dohod jsou závazné a vymahatelné. Členské země EU slíbily snížit emise o 8 %, spolu s nimi také Česká republika, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko a Litva. USA se zavázaly snížit emise o 7 %, Polsko a Maďarsko ještě o procento méně, Ukrajina a Rusko by měly stabilizovat objem emisí na úrovni roku 1990. Výjimku tvoří „čisté země“ Austrálie, Island, Norsko a Nový Zéland, kde se počítá se zvýšením emisí skleníkových plynů od jednoho do deseti procent.

Sledovaných skleníkových plynů je šest, tedy o tři více, než bylo původně předpokládáno. Kromě populárního oxidu uhličitého, metanu a oxidů dusíku jsou to dva halogenové uhlovodíky a hexafluorid síry. Tyto plyny se používají náhradou za freony. Zatím jsou jejich emise velmi nízké, ale jejich skleníkový efekt je až 20 000× větší než účinky oxidu uhličitého a jejich používání se rozšiřuje. Mezi opatření týkající se snížení emisí se započítávají rovněž akce zaměřené na jejich pohlcování, tedy například zalesňování.

Státy mohou své závazky plnit kolektivně. K tomu byl vytvořen mechanismus společných opatření (joint implementation). Dva státy (či více) se mohou podílet na realizaci konkrétního projektu. Dále mají možnost prodávat, resp. kupovat „emisní povolení“. Stát, který sníží emise více, než kolik mu určuje jeho závazek, může rozdíl mezi závazkem a skutečným snížením prodat.

Oba mechanismy jsou použitelné mezi 39 státy, které podepsaly protokol. V rozvojových zemích, jež protokol nepodepsaly, pak signatáři mohou realizovat konkrétní projekty. V těchto případech však bude vyhodnocování realizace závazků složité, pravděpodobně bude prověrka „snížení“ založena na porovnání škodlivosti použitých technologií při výstavbě nových energetických a průmyslových kapacit.

Všechny tři mechanismy by měly vyspělým zemím výrazně ulehčit plnění jejich závazků. Budou je zřejmě využívat zejména USA, které na vlastním území velký potenciál snižování emisí nemají. Očekává se také, že některým zemím, například Rusku, by tyto mechanismy mohly pomoci ke slušným příjmům. V Rusku zřejmě klesnou emise v důsledku útlumu průmyslové činnosti a restrukturalizace průmyslu, a tak se podle některých odborníků Rusko brzy stane největším světovým prodejcem emisních povolení.

Česká republika

Ačkoliv náš závazek vypadá ambiciózně, není se zatím třeba obávat nějakých drastických opatření či další vlny ekologických investic. Emise skleníkových plynů jsou nyní zhruba 23 % pod úrovní roku 1990, takže půjde spíše o kontrolu jejich růstu než o snahy ohledně jejich snižování. Podle výpočtu ministerstva životního prostředí bychom se mohli kolem roku 2010 dostat na hranici 14 % pod úroveň roku 1990. To dává do budoucna možnost aktivně se zapojit do obchodu s emisními povoleními.

Avšak některé dohody z Kjóta můžeme realizovat i dříve. V současné době například běží čtyři společné projekty (joint implementation) na snížení emisí: budování kogeneračních jednotek v teplárnách Cheb a Děčín, úprava technologie v cementárně Čížkovice a zalesňování Krkonoš. Partnery jsou firmy z USA, Dánska, Německa, Nizozemska a Francie. Několik dalších projektů je v jednání. Poměrně snadné splnění závazků z Kjóta ovšem v případě České republiky kontrastuje s vysokými měrnými emisemi skleníkových plynů v přepočtu na obyvatele a na jednotku hrubého domácího produktu. V těchto ukazatelích stále zaujímáme přední místo v Evropě. Souvisí to s vysokou energetickou náročností průmyslové výroby a s nerozumným hospodařením energií v domácnostech. Proto je namístě - bez ohledu na závazky z Kjóta - především změnit cenovou politiku v energetice a podporovat trendy směřující k úspoře spotřeby energie.

Co čeká svět

Protokol z Kjóta na jednu stranu sotva znamená více než deklaraci světových velmocí aktivně se zabývat otázkou změny klimatu. Na druhou stranu ale právě v tom tkví důležitost dosažených ujednání. Je to možná poprvé v historii planety, kdy všeobecný politický konsenzus předznamenává průmyslu cesty dalšího dlouhodobého rozvoje. Není to naopak jako dosud.

Vývoj a rychlé zavádění energeticky úsporných a vůči životnímu prostředí šetrných technologií obdržely v Kjótu jasnou prioritu. Jeden z prvních, ale pro budoucnost možná typických signálů vydal petrolejářský koncern British Petroleum, který slíbil investovat miliardu dolarů na výzkum a vývoj fotovoltických článků (jejich pomocí se získává energie ze Slunce). Řada odborníků se domnívá, že nový impulz k dořešení zásadních technologických problémů dostane jaderný průmysl. Můžeme se ale dočkat podobných reakcí v hutnictví, strojírenství (hlavně ve výrobě dopravních prostředků), v chemickém průmyslu i stavebnictví.

Protokol z Kjóta otevřel celou řadu dalších otázek, které musí být dořešeny na příští světové konferenci o klimatu, která by se měla konat letos v listopadu. Stále ještě není jasné, zda dohodu ratifikuje Senát USA. Avšak již nyní bylo dohodnuto, že první kontrola plnění závazků se uskuteční v roce 2005. Výsledný efekt na zemskou atmosféru spolehlivě vyhodnotí zřejmě až příští generace. Doufejme, že nám poděkuje.

Autor je redaktorem týdeníku Svět hospodářství.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte