Tiše a bez zbytečného rozruchu se v polovině června popral majitel plzeňské Škodovky Lubomír Soudek se šéfem Chemapolu Václavem Junkem. Nešlo přitom o nic menšího než o to, kdo bude mít v příštích deseti letech vliv na rozdělování sto padesáti miliard korun armádních investic. Výsledek zápasu nepotěšil vládu ani parlament: vyhrál Chemapol. Do intimní blízkosti problémů souvisejících s naším vstupem do NATO se tak dostala firma vedená bývalým spolupracovníkem komunistické rozvědky. Ironií osudu navíc o Junkově vítězství rozhodli svým hlasem zástupci dvanácti společností patřících státu a zřizovaných ministerstvem obrany.
Dvě asociace
Podle poslední verze akvizičního plánu chce vláda investovat do přezbrojení našeho vojska během příštích deseti let zhruba sto padesát miliard korun - i když není příliš zřejmé, že na všechno bude mít. Z tohoto koláče si pochopitelně české zbrojovky a obchodní společnosti chtějí ukrojit co největší část, a to přináší obrovský konkurenční boj. Ve státech NATO je běžné, že o věcech vyzbrojení armád nejednají ministři obrany nebo zástupci bruselské centrály s jednotlivými zbrojovkami, ale vždy s nějakou organizací, která je sdružuje dohromady a zastupuje jejich zájmy. Tyto instituce vládnoucí penězi a informacemi mají přirozeně obrovský vliv. Svým způsobem například určují, jak budou armády v budoucnu vypadat a kdo je do té podoby vybaví. V souboji Soudka s Junkem šlo právě o českou variantu takové vlivové společnosti.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
