0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře8. 6. 19974 minuty

Hlídací psíci u vrat

Skoro každý večer se v hlavních televizních zpravodajských relacích opakuje stejný výjev: před vraty parlamentu, vlády nebo partajního sekretariátu se tlačí chumel mládeže, v jehož středu ční hlava známého politika, který pronáší pár vět do nastrčených mikrofonů a diktafonů. Ta scéna se v Čechách stala emblémem, znakem televizní i jiné žurnalistiky. Reportér si jako ve frontě na vodu vystojí svého politika-zprostředkovatele, ten řekne něco, co někdy dává smysl, ale často též dvojsmysl, a tím senzace zhruba končí. Co však v té chvílí začíná, je samostatný život těchto zkratkovitých vět a "větiček".

Skoro každý večer se v hlavních televizních zpravodajských relacích opakuje stejný výjev: před vraty parlamentu, vlády nebo partajního sekretariátu se tlačí chumel mládeže, v jehož středu ční hlava známého politika, který pronáší pár vět do nastrčených mikrofonů a diktafonů. Ta scéna se v Čechách stala emblémem, znakem televizní i jiné žurnalistiky. Reportér si jako ve frontě na vodu vystojí svého politika-zprostředkovatele, ten řekne něco, co někdy dává smysl, ale často též dvojsmysl, a tím senzace zhruba končí. Co však v té chvílí začíná, je samostatný život těchto zkratkovitých vět a „větiček“. Vstupují do nové existence, metastazují a začnou na sebe nabalovat další prohlášení a kontraprohlášení, procházejí různými mutacemi a variantami, až je z nich další kauza, která je opět předmětem mediálního zájmu. Ten samozřejmě způsobí, že se reportéři opět sejdou a dlouhé hodiny zevlují před vraty státních budov. Postávají a přitom šlapou do kol nekonečného perpetua mobile.

Orgány reprodukce

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Ano, český politický život se vyznačuje patologicky vysokým druhem soužití s médii, zejména pak s televizí. Je to intimní splynutí takového stupně, že je těžké rozlišit, kdo si začíná, kdo koho svádí a kdo koho víc potřebuje a vyžaduje. Politik ví, že kdo není vidět, neexistuje, média zase vědí, že politikova tvář či prohlášení je zboží, které každý zná a chce. A vzhledem k tomu, že jsme nesmyslně hypnotizováni nejrůznějšími průzkumy veřejného mínění a žebříčky popularity, je vzájemné srozumění politik - médium zaručeno. (Skutečně alarmující zjištění přitom přecházíme téměř mlčky: například podle MF Dnes si třetina našich obyvatel myslí, že Romům by lékařskou péči neměla platit pojišťovna!)

V Čechách se k této medializaci politiky, která je samozřejmě jevem celosvětovým, přidává navíc hezká národní vlastnost: bodrá sousedskost. Český společenský život je od minulého století ovlivněn představou, že každý má mít ke každému blízko. Vytvoření distance je proto v této atmosféře žoviality velmi riskantní. Triumfuje naopak ten, kdo sílu koketerie s televizí odhadl a naučil se, jak by mu nejlépe sloužila. Obecně by šlo říci, že platí jakási úměra mezi politickým farizejstvím a mediální vstřícností: úspěšný politik se zmenšenou kvalitou charakteru se vyznačuje tím, že na otázky odpovídá do mikrofonu (přede dveřmi) tak, že jeho odpověď okamžitě vyžaduje odpověď od jiného, konkurenčního politika. V poslední době jsme toho byli svědky několikrát a různé metamorfózy naší nynější krize mají původ i v takto zrozeném a recyklovaném, ovšem cíleném tlachu. Role novináře je v takovém případě (za jeho přispění) ponížena na „orgán reprodukce“, jenž zajišťuje přenos sdělení. Místo hlídacího psa demokracie se stává hlídacím pejskem u vrat sekretariátů.

Nedělní guláš

Chorobných rozměrů tento styl politiky nabyl v nedělních televizních besedních „double-show“ - Debatě a Sedmičce. Rituálním vrcholem politického týdne se díky televizním návykům stalo polední veřejné mluvení politiků, jakási ateistická náhrada za nedělní bohoslužbu. Pro politika se účastí na této seanci každých sedm dní opakuje příležitost k zásadním prohlášením a zaujímání postojů. Tehdy začíná jeho hlavní život, tehdy se odkrývají karty, sdělují se fantastické skutečnosti, jež by ale jinak, kdyby u toho nebyly kamery, nestálo za to sdělit. Z kotle tohoto každonedělního guláše se rovným dílem krmí jak politici, tak média. Hned večer je polední, atraktivněji formulovaný plk hlavní zprávou dne, ráno jím začíná rozhlas a noviny již píší komentáře. Umělá realita vklouzne do života, divadlo je náhle něčím skutečným.

Alternativou k politickým diskusím samozřejmě není mlčení, ale tvrdé názorové diskuse osob kompetentních, ale zároveň nezávislých na bezprostřední politické roli (ekonomů, sociologů, i komentátorů). Tak je to obvyklé v zemích západní Evropy. Míra našeho mediálního zdomácnění politických obličejů je totiž anomálií, která se podepisuje na stylu, jakým se politika vede.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].