Servilitu a patolízalství vnímáme zpravidla jako komické či opovrženíhodné vlastnosti, které člověk odmítne dřív, než ho napadne kriticky se jimi zabývat. Nedávno vydaná kniha Beatrice a Helmuta Heiberových Odvrácená tvář hákového kříže (Mladá fronta 1997, edice Archiv) však naznačuje, že jde o mnohem závažnější lidské vlastnosti, než si obvykle myslíme. Odvrácená tvář hákového kříže je komponovanou sbírku dokumentů z nacistických archivů, rekonstruující každodenní realitu třetí říše. Doklady, které Heiberovi shromáždili, obvykle stojí na samém okraji pozornosti historiků. Jsou to žádosti, s nimiž se prostý lid obrací k úřadům, a příslušné úřední odpovědi na ně. Nic oficiálního, často naopak přísně privátní, po křivolakých cestách nižší pisatelské příčetnosti putující texty, z nichž však většinu spojuje více či méně upřímná touha zavděčit se a pobýt na výsluní přízně mocných.
Množství a různorodost příkladů shromážděných v knize vzbuzuje znepokojivou otázku: nepatří podlézavost k podstatě lidské přirozenosti? Víme přece, že takový způsob chování se nezrodil s Hitlerovým nástupem a s jeho pádem nezanikl. Rozmáhá-li se ve společnosti servilita, lze to považovat za signál, že režim nabízí člověku, který popře hlas vlastního ega, dočasné výhody. Takový signál bývá varovný, protože popřené ego se často chová jako utržené ze řetězu a je schopno nejbrutálnějších excesů. Otázka má samozřejmě svůj rub: je stav mysli, který z nedostatku lepší české terminologie dále…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
