Význam Ladislava Fukse (1916 - 1994) pro moderní českou prózu lze jen těžko zpochybnit, a přesto jako by dnes jeho jméno vypadlo z těch nejfrekventovanějších seznamů domácí literatury. Je to osud, jenž v lecčems připomíná postavení Bohumila Hrabala. Povinný respekt se tu stýká s jakousi únavou ze „samozřejmosti“ jejich díla i jejich tvůrců. Oba jsou v obecném povědomí zakonzervováni jako autoři kdysi tak všeobecně čtení a očekávaní (srovnejme vyhlášené čtvrteční fronty na cenzurovaného Hrabala a nynější minimální náklady jeho sebraných spisů), že v současnosti už na ně jaksi nezbývá místo. Oběma úzkostlivě nedisidentským autorům se přihodilo to, co se muselo mnohem zákonitěji stát v tvorbě spisovatelům otevřeně opozičním: se změnou poměrů se změnil i kód, s nímž mohou být jejich knihy čteny. Neznamená to, že by z Hrabalových a Fuksových textů vyprchala jakási dřívější „aktuálnost“ a účelovost, to je věc u obou (s výhradami Fuksových úliteb ze 70. let) téměř neznámá. Většinové čtenářstvo na ně však „zapomnělo“ stejně, jako analogicky většinová společnost ochotně zapomenula na své bezbolestné přijetí normalizace. Oba nepochybní klasici tak paradoxně doplatili na svou partii s poměry. Pro přiblížení se k Hrabalovu „případu“ je možné sáhnout do jeho průběžně stále vznikajících sebereflexivních textů, zvláště těch psaných v prvních letech po listopadu. Fuksova causa se zdá být sice mnohem přímočařejší, ale on sám o ní nikdy žádnou osobní zprávu nepodal. Ani nyní, rok a půl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
