Před čtrnácti dny zemřel Jan Pilař, osoba, jež několik desetiletí zosobňovala splynutí oficiální, režimní literatury s aparátnickým a nakladatelským funkcionářstvím. Jazyk nekrologů je vždy z pochopitelných důvodů zdrženlivější a pro jisté skutky má své eufemistické termíny. V případě smrti Jana Pilaře si autor agenturní zprávy, již pak přejala většina deníků, vybral hodnotící adjektivum „rozporuplný“. Co však bylo na Pilařově životní i literární dráze skutečně „rozporuplného“, tedy jaksi plného protikladů a protimluv? Nebyla spíš jeho cesta vedoucí od mladého lyrika k starému normalizačnímu koryfejovi přímo ukázková? A nepředstavuje Jan Pilař spíše model jednoho příkladného splynutí literáta s komunistickým režimem, jenž mu za jeho věrné a vždy připravené služby poskytoval privilegia ovavřínovaného poety?Jistě, je tu Pilařovo mládí a jeho „ideologické tápání“, kdy se jako začínající básník hlásil k spirituálně, až katolicky orientované poezii a kdy prý v redakci předválečného Studentského časopisu dokonce platil za „pravičáka“. Je tu i jeho skutečné, byť relativně krátké martyrium: v roce 1939 byl jako student FF UK zatčen a s řadou dalších studentů byl rok internován v Sachsenhausenu. Po propuštění nastoupil jako úředník v agrárním nakladatelství Novina. Nekrology však značně nadsazují, označují-li Pilaře jako „odbojáře“ - i jeho paměti Sluneční hodiny, které věru netrpí skromností, jsou v této věci velmi zdrženlivé.Pilařova kariéra tak jako u mnoha jiných strmě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
